„Je to nejlepší ministr školství, kterého jsme měli“, parafrázuji výrok nejvyšší autority tohoto státu. Lze s ním souhlasit, anebo ostře odmítnout. Zahoďme osobní sympatie, či antipatie, zbavme se hodnocení podle pocitu, svlékněme drátěnou košili vlastního prospěchu, či výhody a podívejme se, co tento permanentně pranýřovaný člověk vlastně činí.
Předesílám, že já jsem pevně přesvědčen, že je to ministr školství první, který se pouští do řešení nepříjemných problémů, které tady vyhnívají již dvacet let. Pro mne je to také jediný, z té přehlídky akademiků, který se zajímá o praktické problémy napříč vzdělávacím systémem a jde mu o školy v prvním plánu. Tento pocit jsem za jeho předchůdců nikdy neměl. Pustil se zkrátka cestou, která je obtížná a bolestná, a kterou nikdy nikdo nevolil. To, že některé kroky na této cestě jsou spíše klopýtnutím není vůbec překvapení.
Nebudu se pouštět do nějakých přechytralých rozborů, ale není na škodu, myslím, podívat se komu ministr svou činností obrousil drápek.
Začnu státními maturitami. Zdali ano, či ne už nebyla otázka pro Dobeše. Spolkly již tolik peněz, že se prostě dokončit musely. A do toho se nikomu nechtělo. Znamenalo to, jak vidíme, vlnu odporu pohodlných. Studentů, učitelů, celých škol.
Souvisejícím problémem jsou takzvané standardy, tedy jakési testování znalostí a dovedností v páté a deváté třídě. Dovedou vypovědět mnohé o žácích i školách, ale i o rodičích a zákonných zástupcích. Avšak každá kontrola je tak otravná a komplikuje život.
Akcí, která se tak úplně nezdařila, byly smlouvy s rodiči. Ti samozřejmě, ve své většině systém zkritizovali (proč asi), ale kupodivu nadšení neprojevili ani pedagogové (i ti s nebetyčnými problémy). Ukázalo se však, že smlouva bez jakékoli vymahatelnosti je pro kočku. Apelovat na morální odpovědnost za svůj podpis? V dnešní době, bláhoví! Dobře, nepovedlo se, ale alespoň pokus pomoci praxi v každodenní práci. I to se cení.
Na, nadmíru pohodlný, život sáhl tento pán také úředníkům ústavů a organizací na školství nabalených. Armády odborníků bádaly, zkoumaly, informovaly a hlavně otravovaly život. I tady si určitě založil svůj fanklub.
Přidáme-li školné na vysokých školách, evergreen prožvaněný skrz naskrz, pálící jak horký brambor, o kterém rozumní vědí, že je rozumný, který ale je tak nepopulární a tak zpolitizovaný. A pak ta „nešťastná“ personální politika. To je potrava pro chytrolíny všeho druhu. Ovšem materiál, který přežíval v úřadě po někdejším zvířecím předchůdci, to prostě nejde. Je nasnadě, že i tito kopou kolem sebe ze všech sil.
Posvátná kráva, největší to hit posledního období, eurounijní dotace to je fetiš pochybný od samého začátku. Moudří lidé již dávno, dávno před námi dobře věděli, že utrácet mohu pouze to, co vydělám a dar, to je cesta do pekla. Hodnoty, které jsem nenabyl vlastním úsilím a pílí nakonec pracují proti mně. A to je, při výchově zvláště, zlé. Mimochodem, nezjistil pan ministr tok těchto prostředků nežádoucím směrem?
Úhrnem vzato. Přehlídka těchto skupin, kterým pan Dobeš rozhodně život neulehčil, vypovídá spíše o tom, že kráčí správným směrem.
Pro mne má však ještě další přidanou hodnotu. Jako jeden z mála, ve svém prostředí, chápe speciální školství a ví co je to mentální postižení. To je v dnešní době pomatených pojmů a užvaněných argumentů naděje do budoucna.
