Když se správa věcí našich k nám navrátila, do české zahrádky, na štítě měla napsáno svoboda. Po pevném zdraví největší představitelná hodnota.
Pro mnoho kreativců konečně, „ježkovi voči“ konečně, uvolněné ruce pro podnikání, cestování, nesešněrovaný život, pro lenochy úleva od povinnosti pracovat, libování si ve svém zahnívání, natahování paže pro podpory z veřejných peněz, vymýšlení leváren a drobných podvodů. Pro někoho příležitost ke slušnému zaměstnání za slušný plat a slušnému životu ve slušných podmínkách. Pro někoho také to nejhorší, co jej v životě mohlo potkat. „Co nám tady, ksakru, chybělo?“
Láhev se zapálenou hořlavinou, která se rozprskne o stěnu hned vedle plazmové obrazovky není nic moc zážitek. Páchání násilí na lidech, ale i zvířatech, je pro většinu z nás odporné a také je každý jistě, někde uvnitř, odsoudil. Kdo chtěl, nebo musel demonstrovat stanovisko, učinil tak veřejně. Avšak ruku na srdce, nebo do svědomí. Kdo z nás nebyl v rozpoložení dát někomu pořádně přes držku, či ho alespoň pořádně nakopat do zadnice. Vím, s přeplněným hořícím obývákem nesrovnatelné, ale podstata stejná. Ten, kdo dlel v tomto obýváku musel něho příšerně srát. A byl-li to Rom není těžké odhadnout, ze kterého směru se tato primitivistická nenávist odvíjela.
Každý, každičký z nás má svou osobní, hmatatelnou, vesměs nepříjemnou, zkušenost s nepřizpůsobivými spoluobčany. Lépe řečeno s lidmi, jejichž smyslem existence je nic nedělat a paradoxně žijí podle hesla: „Udělám cokoli, hlavně aby to nebyla práce!“ Lhostejno jde-li o Roma, cikána, bělocha, rudocha, černocha, žluťáska, nebo míšence. Přiznejme si však bez obalu skutečnost, že řekne-li se: “Nepřizpůsobivý občan“, vybaví se nám Rom. A naopak. Drtivé většině z nás, včetně pana Kocába a dalších „intošů.“ Proč to tak je, vymyslíme celkem snadno. Zrekapitulujeme-li si kolik takových známe osobně a jací jsou, jaké jsou veřejné informace o takové komunitě, vzpomeňte si, jak vypadá sídliště Chánov, kolikrát ve svém životě jste komunikovali s takovými lidmi a jaké byly Vaše pocity, zeptejte se občanů v severních Čechách, anebo kdekoli jinde. Pozor však, ať nepřijdete k úrazu. Ano, generalizovat, paušalizovat, tedy házet všechny do jednoho pytle, je nepřípustné. Nedělejte to však, když nemáte jinou zkušenost. To nelze i kdyby člověk chtěl. Ale proč by měl? Když lidé žijí normálně, nedělají problémy, neprudí své okolí, společnost nevysávají, ale spíše přinášejí, pak si jich nikdo nebude všímat. A to je normální stav. Nevzdělanost, lenost, drzost, stejně jako neznalost čehokoli neomlouvá – chybí-li i elementární snaha. Mimochodem, na co myslíte, procházíte-li kolem skupinky ukrajinských „gastarbaiterů?“
Zapálit někomu brutálně rodinné prostředí je odporné. Zaslouží nejpřísnější možný trest a nesmí se opakovat. Zaslouží však také zamyšlení nad problémem, který společnost evidentně neumí řešit a tak se na svět klubou nesmysly typu přivírání očí, či pozitivní diskriminace.
Svoboda je jistě krásná a důležitá hodnota. Umění nakládat s ní, je však dřina. Proto o ní mnoho lidí hovoří, ale v podstatě ji vůbec nechtějí. Anebo, rádi by vycucli výhody pro sebe a ostatní (náklady a odpovědnost) hodili na hrb, z jejich pohledu, hloupějšímu.
Láhev do obýváku jistě patří. Pokud ho tedy máte. V baru, nebo na polici vypadá nejslušivěji flaštička kvalitní whisky. Asi nejlepší je ta irská.
