Rozhodne-li se mladý člověk studovat vědy pedagogické, obvykle vysvětluje, jak rád má malé děti, jak ho baví starat se a vychovávat i ty větší, jak odpovědné je rozvíjet schopnosti a talenty teenagerů. A jak se těší, až bude vymýšlet ty úžasné, kreativní, zábavné, zajímavé, vrchovatě edukativní vyučovací hodiny, všechny žáky zaujme, všichni budou spolupracovat a aktivně se zapojí, neb každý dobře ví, že nejlepší škola je hrou, a že prožitek je tou nejhodnotnější vzdělávací metodou. Budiž…avšak zkušenosti hovoří, že realita je poněkud odlišná a školský život není zdaleka tak sladce narůžovělý. Jakmile nadšený elév nakoukne pod pokličku učitelské praxe, jeho entuziasmus prudce klesá, nadšení taje jako vosk na svíci a zjistí-li jak vypadá tarifní tabulka, poohlíží se po uplatnění v jiných oborech. Je to totiž tak, že „kantořina“ je velice těžké, náročné, zejména však krajně odpovědné povolání a při chuti odvádět kvalitní práci v každém okamžiku, nebál bych se říci poslání. Je krásné i bolestné zároveň. Úžasné je, podaří-li se človíčka o kousíček posunout, zanechat stopu, ukázat směr, bolestné je, když veškerá snaha přichází vniveč, když je podkopávána nezájmem a lhostejností rodičů, když opičí láska ničí hodnotový systém, když papíry a formuláře zaplavují pracovní stůl, když se podíváte na výplatní pásku. Musíte to prostředí nekonečně milovat, tu věčnou snahu neúnavně, zas a zas nasazovat.
Motivace učitelů může býti různorodá. Patrně jiná u mužů a jiná u žen. Často se přece hovoří o feminizaci českého školství o malém počtu mužů – učitelů, nejpravděpodobněji v důsledku nízkých platů. Tak jednoduché to asi nebude, i když peníze, jak víme, hýbou světem i myslí. Někdo je učitelem tělem i duší a prostě musí důsledně a odpovědně, druzí jsou učiteli pouze ve třídě, a pokud nemají stanovený dozor, nic je nezajímá. Ostatní se snaží jaksi proplout a vice, či méně úspěšně pouze staví kulisy. To samozřejmě není nic nového, převratného, podle tohoto vzorce se chová, asi, bohužel, drtivá většina lidí. Dalo by se však předpokládat, že pedagog některé obecně rozšířené nešvary si velkoryse odpustí. Není tomu tak! Ale není vše jenom černé ani šedé. Jsou i nezanedbatelná pozitiva. Lidé, kteří se baví prací pro druhé, žijí a jednají s pokorou, pomáhají, kde mohou. Pomocí, samozřejmě, není myšleno podkuřování, či zametání cestiček, nýbrž rada, příklad, metoda, předání informace, nebo návod na její získání. Podpořené odpovědností a důsledností. Říkává se často, ve sportovním prostředí, aby ti nejlepší trenéři pracovali s dětmi a mládeží. Tam je totiž to klíčové místo, ten čas, kdy se tvoří celoživotní návyky, postoje, vztahy k lidem i věcem, přístup k očekávaným i neočekávaným situacím, úroveň vzdělání, poznání a chování. Tam je nutné napřít pozornost společnosti, chce-li růst a posouvat se kupředu, k dětem dostat lidi vzdělané, poctivé a odpovědné, prostě ty správné vzory, kterých je potřebné si vážit, a které stojí za to je obdivovat, napodobovat. Kde však hledat člověka inteligentního, vzdělaného, morálně čistého, charismatického. Jak ho přesvědčit, že právě kantořina je ta životní role, která ho cele naplní, široce uspokojí, v pohodě uživí. Úkol pro Bohy, nikoliv pro ředitele školy. A ruku na srdce přátelé, bez peněz to nepůjde. Takového člověka musím prostě velmi slušně zaplatit. Je jistě pěkné naplnění ambicí, pocitů a seberealizace, avšak dnešní moderní člověk, v informační společnosti a svobodném, demokratickém zřízení očekává solidní životní úroveň pro sebe, svou rodinu a podle hesla … “nejen prací živ je člověk“, chce svůj volný čas trávit podle svého rozhodnutí, nespoután palčivými existenčními problémy nízkého konta, omezování svých potřeb podle hloubky svojí kapsy. A to nehovořím o potřebě vlastního automobilu, slušného bydlení a tak bych mohl pokračovat dále a dále. A protože popsané v podstatě zabezpečit nelze, čerstvý, schopný, jazykově vybavený, zdravě nažhavený vysokoškolák, po krátkém zmapování terénu, svižně odkvačí do komerční sféry pro svůj výdělek. Neradostná realita všedního dne.
Učitelské povolání přináší, při správném a rozumném vedení instituce, příležitost nebývalé seberealizace a uspokojení svých představ, plánů a cílů. Pokud se pedagog pohybuje v rámci příslušného školního vzdělávacího programu, nabízí se mu rozlehlý prostor uplatnit svou kreativitu výuky i komplexního působení na žáka. Z tohoto soudku bychom neměli zapomenout zmínit ještě následující motivační prvek uspokojení potřeb a pocitů kvalitního pedagoga. A tím je zcela jistě nestereotypní náplň práce. Vždyť každodenní interakce, komunikace a kooperace s dětmi je pokaždé jiná a ovlivňování vnitřního světa žáčků a žáků, už jenom tím, že je něco naučím, ale nejen tím, je magická. To je vskutku velmi přitažlivá záležitost. Mám také za to, že pro velkou skupinu, možná drtivou, učitelů je uspokojující hodnotou, formující jejich motivační rámce je dozajista stabilita učitelského povolání a jistota výdělku. Pravda, s trochou hořkosti bychom mohli situaci přirovnat k rčení, které původně ilustruje odlišný stav věcí, avšak pro náš případ se náramně hodí: „Nevadí, že neprší, jen když kape.“ Neboli nevadí, když čísla na výplatní pásce právě neoslní, jsou tam však každý měsíc s betonovou jistotou. „Škola jistojistě nezkrachuje, pracovní smlouva je na dobu neurčitou a nebudu-li příliš vyčnívat, mám své jisté“, zní úvaha člověka hrajícího na jistotu a také trochu rovnostářství, přinášející hřejivý pocit klidu v duši. Něco mi to připomíná…
Ano, všichni víme, že doba se nám zrychluje, informační společnost tuto akceleraci přímo generuje, co platilo včera je dnes staré a zkostnatělé. Tak i ve škole. Je jasné, že chceme-li dělat svou práci dobře, musíme metody, formy a způsoby práce změnit a přizpůsobit je svému klientovi, tedy dítěti, žákovi. Kardinálním problémem, troufnu si říci, každého kantora je, dětičky zaujmout, vytvořit, alespoň části, výukové jednotky zajímavé a přitažlivé. A to je úkol téměř nadlidský, a kdo to nezkusil, neuvěří. A protože nám pedagogické sbory valem stárnou, učitelé jsou méně plastičtí a flexibilní, je to docela problém. Potřebovali bychom lidi více vzdělané, více čerstvé, s novými myšlenkami a přístupy. Jak je však namotivovat a do budoucna takové přitáhnout? Nebudeme si nic namlouvat, řekneme-li peníze. Všechny výhody a benefity jsou pěkné a mají svoji funkci, je to však pouze okrajová záležitost, rozhodující bude vždy výdělek. Nikoli však přidávat všem plošně, nýbrž systémovou úpravou zredukovat počty učících, zbavit se nekvality a pak důstojně ocenit ty pracovité (na sobě i na dětech), přemýšlivé a kreativní. Závěrem si dovolím zformulovat jednu kacířskou myšlenku. Možná, že těch jistot je ve státním školství až příliš, že by neškodilo kapku zdravé konkurence, drobný tlak na zaměstnance, ne velký, ale přítomný, aby obava o své učitelské místo podporovala přičinlivost. To ve školství opravdu nevidím. Jako motivace k lepším výkonům – neocenitelné.
