A zeptali jste se toho postiženého, kde a s kým chce být?

Lavina fundovaných názorů na způsob vzdělávání zdravotně postižených, spuštěna hlavou státu odpovědí na otázku jaký má názor na úplné zrušení praktických a speciálních škol, ukázala, že je opravdu velmi málo těch, kteří problému opravdu rozumí. Tradičně se totiž, v přívalu krásných slovíček, totálně zamíchala jablka s hruškami.

Všichni totiž hovořili o zdravotním postižení, avšak pouze zlomek z nich skutečně tuší, co to znamená. Toto sousloví je široký pojem, který zahrnuje postižení tělesné, či mentální, smyslové (poruchy zraku, sluchu), ale také třeba specifické vývojové poruchy učení, řeči, chování, či pervazivní poruchy psychického vývoje (autisté). Je nasnadě, že hovořit o vzdělávání takto rozmanitého vzorku jaksi paušálně, je mlácením prázdné slámy. A to si mohou dovolit pouze žvaniví politikové a samozvaní odborníci. Skutečný profík vám poví o běžném vzdělávání zdravotně postižených v základních školách, pokud je to možné a síly, či schopnosti dotyčného na tento úkol stačí. Potom není důvodu řešit věci jinak. Vozíčkář, dyslektik…. Je to praxe, v podstatě, výhradně individuální.

Důležitější a také odborně zajímavější je rozpoznat, kdo do běžné základní školy chodit nemůže. Tak především mentálně postižení. Představte si situaci ve třídě: matematika, úprava lineárních rovnic. Nic moc věda pro žáky, ale co tam teď dělá náš mentálně postižený? Sčítá a odčítá na kalkulačce, v lepším případě piluje malou násobilku. Samostatné práce není vesměs schopen, potřebuje neustálou pozornost, střídání činností, trpělivost. Asistent? To přece není pedagog. Chceme, aby mentálně postižené děti vzdělávali a vychovávali studenti na přivýdělku, či jiní neerudovaní zoufalci? Učitel? Ten probírá rovnice a bude-li dělat cokoli jiného zanedbává ty bystřejší a nadané. A nevyrušují se tyto dvě skupiny (mohli by být i tři, čtyři…) navzájem? Aha, toto je pravděpodobně ten otevřený přístup ke vzdělání. A co vztahy ve třídě, škole a jejich důsledky. Dělá našemu „mentálovi“ dobře, že je vždy a všude outsiderem. Že mu věci nejdou tak, jako ostatním. Že je stále někde v rohu. Cítí se bezpečně v každodenní konfrontaci se stovkami spolužáků z celé školy? A co se honí hlavou Vám, když se Vám nedaří a ještě se najde exot, který se Vám posmívá? Je to příjemné? Těšíte se na zítra? Ve stejném rytmu se pohybují děti sociálně zanedbané, které mají šanci pouze v případě odstranění příčiny zanedbání. Bez přičinlivosti, vůle, pracovitosti, přípravy a pořádku není nikdo schopen uspět. A neúspěch rodí, nepříjemný pocit, ten zase záškoláctví, problémy, výpadek znalostí. Začarovaný kruh. Popsaná skutečnost je právě ta tolik omílaná segregace, separace, diskriminace. Prostě a jednoduše. Speciální školy se speciální péčí jsou pro všechny děti, které selhávají ve třídách běžných základních škol. Takové selhání  pro ně znamená neúspěch, nepříjemnosti a nebezpečí. A to není prostředí vhodné pro zušlechťování ducha ani těla.

Zajímavostí je, že nejzarputilejšími, nejkrvavějšími bohatýry bojujícími za práva zdravotně postižených na rovný přístup ke vzdělání jsou ti, kteří ve školní budově byli naposledy ve svých patnácti letech, v lepším případě na třídní schůzce své ratolesti na prestižní výběrové škole. Bohužel, tito lidé dostávají pro své názory největší mediální prostor. Prvními odborníky, kteří spustili lavinu verbálního balastu na repliku prezidenta, byli dva lidé z neziskových organizací, dáma z pedagogické fakulty a psycholožka z poradny. Co k tomu dodat.  A proto mne napadá rada pro zodpovědné, objektivní, investigativní, pravdymilovné redaktory. Popadněte svůj mikrofon, blok, či tužku a skočte zeptat postiženého človíčka, kde se cítí nejlépe, a ve které škole zažívá pocit úspěchu, pohody a bezpečí. Jemu je totiž nějaký Brusel totálně ukradený.