Kde domov můj

Domov je tam, kde je srdce - jak říká jedno anglické přísloví. Jsou snad Angličané menší patrioti, než my Češi, když místo podle rodných kořenů považují za domov místo, kde se cítí dobře? Anebo jsou prostě jen menší pecivalové?

Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé bylo kdysi Britské impérium, je prostě jen možné, že Angličané mají  trochu odlišné vnímání dimenze, rozmáchlejší akční radius, jinou prostorovou představivost o tom, co může být jejich domovem.
Prožila jsem většinu života v Praze, takže srdcem i duší jsem stále pražanda, přestože už tři roky bydlím na Kladně. Ale když na Veleslavíně nasedám do kladenského autobusu, něco ve mně jásá: Konečně jedu po dlouhém únavném pracovním dni domů.DOMŮ.
Ale když ráno jedu do Prahy a z okna autobusu uvidím Velkou skálu v Šárce, kde jsem v dětství trávila celé dny, znovu mi někde uvnitř něco našeptává, že se vracím že zas jedu domů.
Dlouho jsem měla chalupu u Berouna, kde jsem trávil nejen víkendy ale často i prázdniny. Dnes když jedu s turisty na Karštejn, už jen okolní příroda, skály a typická krasová květena, to všechno ve mně evokuje pocit něčeho hodně blízkého, jako bych se vracela někam, kam jsem dlouho patřila, na důvěrně známá místa. Vůně lesa, vůně řeky, vůně domova. Jen slyším Berou a už mám zas pocit, že jedu domů.
Určitou dobu jsem pobývala v Itálii-když vystupuji z letadla na letišti Fiumicino a poprvé se nadechnu italského vzduchu, vidím kolem sebe temperamentní živé Italy a ten typicky italský frmol a zmatek  opět mám pocit, že se vracím domů. Ačkoliv v Itálii jsme se tak cítila už kdysi dávno, když jsem tam přijela poprvé. V tomhle je ta krásná země specifická, tedy alespoň pro mě. Všechny ty silné vůně a chuti, intenzivní světlo, zvuky-třeba cikády nebo melodičnost italštiny, to vše na mě zapůsobilo při mé první návštěvě natolik hluboce, že se mi zdálo jako bych tam byla už někdy hodně dávno předtím.
Ale když se pak z Itálie  vracím, tak nějak si uvědomuji, že ta malá zemička uprostřed Evropy, to je ten pravý domov, ačkoliv pak doma s trochou nostalgie zas vzpomínám na Itálii.A když jedu na dovolenou hodně daleko, třeba i na jiný kontinent, a v místní televizi pak zaslechnu nějakou zprávu z Evropy, sama Evropa se mi v tu chvíli jeví jako domov.Stejně tak když si prohlížím snímky z vesmíru, na kterých se vyjímá krásná modrá kulička s bílými čmouhami uprostřed, tak nějak cítím, že i tohle je domov. Ve srovnání s černým vesmírem je mi ta modrá barva velmi blízká a familiární,  působí jako bezpečný pevný bod v tom nekonečném chaosu kolem.. A vidět v planetáriu simulovanou sluneční soustavu, tedy naše Sluce a planety kroužící kolem, nebo Mléčnou dráhu a různé galaxie, i to vzbuzuje zvláštní emoce. Vybaví se mi některý z mnoha sci.fi filmů, jak se kosmický koráb řítí vesmírem a astronom hlásí: Kapitáne, vidím naši galaxii, už jsme doma.  Co tím vším chci říct?Často se mi stává, že i na místech, která navštívím poprvé, se cítím jako ryba ve vodě, snadno hned zapadnu mezi místní a sžiju se s tím, co mě obklopuje. Ráda poznávám nová místa, nové chuti, nové zvyky a jiné způsoby života. To samozřemě neznamená, že zapomenu na  zvyky a tradice země, ve které jsem se narodila,  na svůj rodný jazyk, na chuť knedla-vepřa -zéla a svíčkové..Ale čím jsem starší tím víc chápu to anglické Home is where the heart is. aneb domov je tam, kde je srdce. Člověk se může cítit doma všude.
Stačí když jsou kolem dobří a milí lidé.
Anebo záleží na tom, jak široké a otevřené srdce máme? pokud vám to hlava nebere, zkuste se podívat na film Domov, kam směřuje naše cesta

https://www.youtube.com/watch?v=jQSyQGxqz2c
https://www.youtube.com/watch?v=XHzx7_uy4hs obrázek pixabay.com