V první části jste to popsala přesně. Já to ještě upřesním.

Rozeznávám domov a kořeny. Domov mám v městečku, kde jsem si ho sám vybudoval a kam jsem se hned po svatbě předstěhoval. Mám ho zde již 40 let a nikde se necítím lépe než ve svém obýváku a pod svou pergolou se svou rodinou.

Ovšem kořeny mám ve vesnici, vzdálené jen pár km, naštěstí na cestě mých pravidelných cyklistických vyjížděk. A když tam vjedu, stále registruji náš rodný dům, sousedy na horním i dolním konci, nové domy, kdo opravuje, kdo navždy odešel, okolní lesy a krajinu, kde jsem trávil dětství o jakm se dnešním dětem může jen zdát. Takové klasické po strništi bos, kde se nikdo nebál pustit nás samotné, kde každý znal každého a naše lumpárničky byly doma dříve než my.

Ano kořeny a domov by měl mít každý. Kdo je nemá, je ochuzen. Nadosmrti.

kořeny jsou nutné s tím s vámi naprosto souhlasím-ale ochuzení vidím spíše v nedostatku schopnosti otevřít se světu a chtít vědět co leží za našimi obzory, objevovat nové horizonty-dík za komentář a pěkný den

Moc pěkné, Libuško! I kdyby mi celý svět otevřel náruč, vrátím se domů.

vše je ve vnímání.já si předtím neuměla nikdy představit že bych se přestěhovala z Prahy jinam-ale teď mi připadá, jako bych začínala nový život-nové prostředí nová sousedé a známí-je to stimulující -Američané se v průměru stěhují několikrát za život-dík Zdeni za komentář a dobrou noc

Hezky napsáno

dík a dobrou

Proč ne, jsou lidé, kteří jsou doma opravdu na Zemi a jedna kotlinka je jim malá. Nezatracujme ale ani ty, o kterých krásně zpíval Peter Nagy: Na najmenšej poště, zabudnutý sám, za malým okienkom robil starý pán... celý život iba nalepoval známky a biele obálky posielal do dialky, sám tam nikdy nebol, kde všetky jeho listy a nič mu nechýbalo v jeho malom šťastí. Čo je viac, zda radšej poznat tento svet, či o ničom nevedieť a jedno malé šťastie mať - a kľudne zaspávat.

jasně Ríšo proti gustu žádný dišputát-dík za náčum a dobrou

Tam, kde mám svou postýlku.

postýlka se dá přestěhovat kamkoliv Klárko-spíš bych čekala že napíšeš-tam kde je můj kočičák

Ano, fajn lidi jsou všude, nejvíc doma se cítím ale relativně blízko, na Zakarpatské a ač se mi tu často smějou tak v Chorvatsku. Příští rok pokud vše půjde jak má bych rád na delší čas za rodinou do Brazílie, tak jsem zvědav tak daleko jsem ještě nebyl...

tak držím palce ať se ta cesta vydaří-už jen přelet Atlantiku je zážitek-pokud tam jedete za rodinou tak to máte snazší s tím rozkoukáváním se v novém prostředí

Moc pěkně napsáno.

děkuji za komentář a pohodový večer pane Jaroslave

dík za nákuk kocoure