Vzpomínání na smutek

Jsou chvíle, kdy se člověku neuvěřitelně stýská. Vzpomíná s láskou na rodiče, prarodiče, sourozence a nepomůže ani návštěva hřbitova , ani prohlížení fotek. Bytostně cítí tu díru, která po zemřelých zůstala, i prázdná místa po sourozencích ve světě. V takových chvílich pomáha třeba šperkovnicie...

foto moda.cz

Prstýnek od maminky si navlékám na jednu ruku, snubní prsten po tátovi na druhou. Spojím ruce a mám pocit, že jsme zase spolu.

Oči mi přitom zavadí o zlaté srdíčko od nejstarší sestry, o náušnice s perličkama od druhé sestry, přívěsky na krk od dalších sestřiček.

Navlékám všechny šperky na řetízek a zavěšuji si je na krk. Přes řetízek navléknu tepaný náhrdelník od dcery. Marně však hledám něco od syna. Přitisknu na srdce porcelánové slůně, které mi koupil v sedmi letech.

"Co že ses tak vyšperkovala?", zeptá se muž když se vrátil domů.  „Vypadaš jak vánoční stromeček.”

Konečně! Svíravý pocit slzami povoluje.

„Stalo se něco?”, pátrá dál muž.

Mlčky kroutím hlavou. Zapaluji svíčku a usměji se na něho. Muž zatopí v krbu. Usínám, oklopena svými drahými.

Jen porcelánový slon jakoby žaloval...