„Vylepšená“ Lucerna

Ten, kdo propadl jednou herectví, nevymaní se z jeho pout i kdyby chtěl. Vůně líčidel a šminek, napětí před vystoupením, tisíce očí v hledišti, pro které herec zapomene na svět, pak potlesk, ta mana nebeská...! Některé okamžiky se aktérům vrývají do  paměti natrvalo – ty pěkné i takové, při nichž se o ně pokouší mrtvice. Na jedno z nich vzpomíná můj známý:

zdoj foto Moda.cz

„Hráli jsme Jiráskovu Lucernu. Ve scéně u opuštěného zámečku, kam se vodník Ivan přestěhoval do rybníka, aby měl pokoj od lidí, jsme měli jako dekoraci asi metr vysokou a půldruhého metru širokou kašírovanou kašnu.

U ní  na lavičce se sluha se služkou  domlouvali co vše ještě udělat pro spokojenost paní kněžny, která sem s mlynářem každou chvíli dorazí.

Vodník Ivan,  který měl být podle aranžmá úplně jinde, se pro legraci schoval do kašny. Šosy vodnického kabátu si namočil ve vodě a do jednoho z nich si ještě strčil skleněnou láhev s vodou. Takto vyzbrojen čekal na svou příležitost.

Ta přišla ve chvíli, když se služka svěřovala sluhovi, jakým strachem v tomto ponurém místě trpí. V tu chvíli se nad služkou vztyčil hučící Ivan a aby dodal svému strašení patřičnou váhu, pozvedl šos s flaškou, ze kterého tekla voda, a křáp!

Lahev mu ze šosu vyklouzla a z metrové výšky dopadla služce na hlavu. Ta v šoku vyrazila ke dveřím zámečku, rychle je zabouchla, a aniž si uvědomila, že za ní není zeď nýbrž  jen plátno a pár latí,  nepříčetně zaječela:

„Ten ču...!!!“

V tu chvíli by bylo slyšet i špendlík upadnout. Z herců se staly sochy, diváci zmizeli pod sedadly. Jen  „praštěná služka“, napůl v mrákotách, se snažila v hraní pokračovat.

V tu chvíli se napětí uvolnilo a rozprsklo se v úlevném smíchu diváků a herců. Jen služka se přihlouple divila potlesku uprostřed scény.

I Jirásek by se divil, lépe řečeno obracel v hrobě, co že mu to ti herci z jeho díla udělali.“  

Není nad kulturu národa. Opatrujte se. L. Č.

Napsáno pro Moda.cz