Tchyně, aneb utři mne čárka čárka čárka

„Většinou se k mladým přiřítí tchyně s bílou rukavičkou na ruce a kontroluje stav prachu v jejich domácnosti,“ posteskla si jedna čtenářka ve svém článku. A nejspíš nezůstala sama. I k nám snad nejspíš chodila tchyně s bílou rukavičkou. Jinak si nedovedu představit co mi udělala...

zdroj: moda.cz

Zvykla jsem si na to, že po příchodu k nám říkala, že jestli se bude muset zouvat, tak se otočí a jde domů. No budiž. Vytřít po jejím odchodu podlahu a vyluxovat není zas taková práce. A děti ji měly rády. Radostně se jí vrhaly do náruče, lačně pošilhávajíc po tašce, ve které pro ně měla vždy nějaké bonbóny či sladké limonády... Houby platné bylo jí říkat, že to pro děti není zdravé, ať jim raději nosí ovoce. Nenosila. No, budiž. Nebylo to denně, tak je to nezabije. Jedním mne ale dostala.

Ten den jsem musela být déle v práci, poté běžet na rodičovské sdružení a tak tchyně děti hlídala. Když jsem se vrátila domů, našla jsem děti jak utržené ze řetězu či po požití nějaké drogy. Z postele si udělaly trampolínu, s pusou upatlanou od sladkostí vyřvávaly jak indiáni na válečné stezce, kolem nich poházené obaly od sladkostí. Do toho chrápání tchyně jako když řeže pilou.

Když jsme pak zůstali sami, nařídila jsem dětem ten svinčík uklidit a sama se dala do omývání pobryndaného stolu, podlahy, televize... „Co je to na té televizi,“ koukala jsem nevěřícně na nápis v prachu, kde stálo „Utři mne!!!“

Dcerka, liška podšitá, ihned vycítila nějakou bžundu a přiřítila se ke mně. „U T Ř I M N E Č Á R K A Č Á R K A Č Á R K A, “ slabikovala. Vykřičník se nejspíš ještě ve škole neučili. „A proč se vlastně na tu televizi zlobíš, mami?“, zeptala se překvapeně.

Že se nezlobím na televizi ale na babičku, jsem jim, protože i kluk měl uši našpicované, vysvětlila ráda. „Víte, děti, ono dá méně práce prach z televize utřít, než na ní psát vzkazy.“ Dělaly, že nechápou, ale jak se později ukázalo, rozuměly dobře.

Od té doby uplynulo pár desítek let a snad bych si na tuto epizodku ani nevzpomněla, kdyby syn, který přišel na návštěvu, jen tak mezi řečí nepronesl: „Mami, zase máš na té televizi prach, proč...?” Nedořekl. Zarazila jsem ho pohledem, který by zatloukl i hřebík do dřeva. Pochopil. „Klídek, klídek mami! Já vím,“ řekl a běžel pro prachovku.

Jsem už taky tchyně, ale o prach či o jakékoli nesrovnalosti u mladých se ze zásady nestarám. Zato o výchovu svých vnoučat, někdy až moc...

Ale o tom zase někdy jindy.

Napsáno pro MěstoŽen