Ptáčku, neumírej!

Na chalupě ráda pozoruji východ slunce. Objeví se mezi korunami smrků, potom ozáří starou hrušku, sklouzne po sousedově stodole a už ho mám na terase. Vzduch voní posečenu trávou a nade mnou se vznáší příslib hezkého dne...

zdroj foto. Moda.cz

 Tu se ozve rána do okenní tabule a k nohám mi padá sýkorka.

„Neumírej, ptáčku," sehnu se pro ni, „co by si bez tebe doma počali?"

„O těch mi ani nemluv," pípne a já leknutím nadskočím.

„Ty mluvíš?"

„Jo. Když mám všeho dost!"

„Ale copak?", vzpamatovávám se.

„Hanba mluvit," mávne křídlem. „Když ptáčka lapají..."

„Aha, mužský," povzdychnu si a jdu pro slivovici. I já se potřebuji vzpamatovat.

„Je dobrá," otře si zobáček. „No a když mě lapil," pokračuje, „začal zpívat jinde."

„Kde jinde?", zeptám se přihlouple.

„Kde se dá. Je samý sněm, hlavu má oblacích, a co je nejhorší, natřásá se před mladicemi!"

„Nevěš hlavu," podám jí znovu lahev. „Uvidíš, že bude líp."

„Nemůže být líp, když mám doma blbce!", uplivne si. „A šaška k tomu!"

„Možná," začnu opatrně, „že tvému samečkovi taky není nejlíp. A místo toho, aby ho někdo politoval, povzbudil, tak doma slyší výčitky. To se pak nediv, že laskavá slovíčka chodí poslouchat jinam!"

„Tak teď jsi mne naštvala," vyskočí jako pérem vymrštěná. „Namísto aby mi byl vděčný, že jsem mu vychovala mláďata, pomohla s kariérou, tak se mám rozplývat nad tím, že ze sebe dělá kašpara?"

„To ne," snažím se ji uklidnit. „Stačí, když budeš mlčet. A když ti to nepůjde, nalij si třeba do zobáčku vodu..."

„To tak!", zavřeští sýkorka a začne lítat po terase jako blesk. „Najdu si někoho jiného!" A řádně si přihne z láhve.

„Přece bys dětem nerozbila hnízdo!", teď si zase nahnu já.

„Co je povoleno pánům, je povoleno i kmánům!", teď ona.

„Když někdo rozbije hrníček, tak ty snad nemusíš rozbit druhý!"

Láhev teď putuje z ruky do křídla čím dál rychleji. Poslední, na co si pamatuji než na mně příšly mrákoty, je sýkorka, vzdalující se krokem námořníka. Procitnu, až když ucítím plácání po tvářích.

„Co je?"

 Když otevřu oči, vidím nad sebou manžela,. Přejíždí neveřícně očima po mé noční košili a hodinkách, které ukazují poledne. „Ale nic, měla jsem tu na návštěvě sýkorku. Asi byla taky v přechodu," zívnu na celé kolo. Cítím, že mi bere z ruky prázdnou lahev a na čelo plácne mokrý hadr.

 „Takhle se zmazat hned po ránu," doléhá ke mně jakoby z dáli.

Moc ráda bych mu vysvětlila, že sýkorky, když jsou naštvané, mluví. Nakonec ale nad tím mávnu rukou.

Stejně by to ten sameček nepochopil.