Pohlazení na duši -Starý telefon

Tento příběh mi před chvilkou přišel mailovou poštou. Protože mně pohladil na duši, chci se s vámi o něj podělit a věřit, že i vám příjde milý...

zdroj foto Moda.cz
"Když jsem byl ještě malý kluk, byl tatínek jeden z mála v našem okolí, co měl telefon. Vybavuji si tu krásně naleštěnou skříňku, co visela na zdi. Lesklé sluchátko měla zavěšené po straně. Ještě jsem k telefonu nedosáhl, ale fascinovalo mě, když do něj maminka mluvila.

Pak jsem objevil, že tam někde v té báječné věci bydlí nějaká úžasná osoba. Jmenovala se "Informace Prosím" a zřejmě neexistovalo nic, co by nevěděla. Informace  Prosím uměla dodat telefonní číslo kohokoli a také správný čas.

Moje osobní zkušenost s tím géniem v krabičce nastala jednoho dne, když byla maminka na návštěvě u sousedky. Hrál jsem si ve sklepě u ponku a pořádně jsem se praštil kladivem do prstu. Strašně to bolelo, ale nemělo smysl, abych brečel, protože doma nebyl nikdo, aby mě utěšoval.

Chodil jsem po domě, cucal jsem si bolavý prstíček, ve kterém to cukalo, až jsem přišel ke schodišti. Telefon! Rychle jsem si doběhl do předsíně pro stoličku a přitáhl jsem si ji k zábradlí. Vylezl jsem, vyvěsil jsem sluchátko a přidržel jsem si ho k uchu. "Informace Prosím" řekl jsem do mluvítka, které jsem měl zrovna nad hlavou. Jednou nebo dvakrát to kliklo a tichý jasný hlas mi řekl do ucha

"Informace".

"Bouchl jsem se do prstu ..." , bulil jsem do telefonu a po tvářích se mi hrnuly slzy jako hráchy, když už jsem měl konečně posluchače.

"Copak maminka není doma?" ozvala se otázka.

"Nikdo není doma, jenom já," vzlykal jsem.

"Teče ti krev?" zeptal se hlas.

"Ne," odpověděl jsem. "Uhodil jsem se do prstu kladivem a ono to bolí."
"Můžeš si otevřít ledničku?" zeptala se.

Řekl jsem, že ano.

"Tak si odštípni kousek ledu a přidrž si ho u prstu," řekl hlas.

Nu a potom jsem volal "Informace Prosím" na všechno. Žádal jsem informace ze zeměpisu, a ona mi řekla, kde je Filadelfie. Pomohla mi s matematikou. Řekla mi, že ochočená deňka, tedy něco jako veverka, kterou jsem si den předtím přinesl z parku, bude jíst ovoce a oříšky.

A pak se stalo, že umřel Péťa, náš milovaný kanárek. Zavolal jsem "Informace Prosím" a sdělil jsem tu smutnou novinu. Poslouchala, a pak říkala takové ty věci, co říkají dospělí dětem, aby je uchlácholili. Ale mne to neutěšilo. Zeptal jsem se jí: "Čím to je, že ptáčkové mají tak krásně zpívat a přinášet radost do rodin jenom proto, aby pak skončili jako hromádka peří na dně klece?"

Musela cítit, jak strašně mi na tom záleží, protože tiše řekla, "Wayne, pamatuj si jednou provždycky, že jsou jiné světy, kde se zpívá."

Tak nějak se mi ulevilo.

A pak jsem byl zase jednou u telefonu "Informace Prosím". "Informace", řekl ten hlas, který už jsem dobře znal. "Jak mám správně napsat fix?" zeptal jsem se.

Tohle všechno se událo v malém městečku na pacifickém Severozápadě. Když mi bylo devět, přestěhovali jsme se přes celou Ameriku do Bostonu. Moje přítelkyně mi moc chyběla. "Informace Prosím" patřila k té skříňce z leštěného dřeva tam doma a nějak mne ani nenapadlo, že bych mohl vyzkoušet ten aparát, který trůnil na stolku v předsíni a leskl se novotou. Ale i když se ze mne stal teenager, vzpomínky na ty moje dětské konverzace mne nikdy docela neopustily.

V okamžicích pochybností a zmatku jsem si moc často vyvolával ten až nadzemsky vyrovnaný pocit bezpečí, který jsem tehdy míval. Teď jsem teprve dokázal ocenit, jak byla trpělivá, chápající a laskavá, když trávila svůj čas s malým klukem.

O pár let později, když jsem letěl na Západ na univerzitu, přestupoval jsem v Seattlu na jiné letadlo a měl jsem asi půl hodinky čas. Asi patnáct minut jsem dal řeč se sestrou, která se tam přestěhovala. A pak, skoro bez přemýšlení, jsem vytočil číslo ústředny našeho starého bydliště a řekl jsem: "Informace, prosím."

A jako zázrakem jsem uslyšel ten tichý, zřetelný hlas, který jsem tak dobře znal. "Informace."

Vlastně jsem nic takového neplánoval, ale najednou se slyším, jak říkám: "Mohla byste mi, prosím, říct, jak se správně napíše fix?"

Nastala dlouhá pomlka. A pak následovala tiše pronesená odpověď, "Tak bych řekla, že se ten prstíček mezitím už zahojil."

Zasmál jsem se. "Tak jste to opravdu vy," řekl jsem. "To bych rád věděl, jestli máte vůbec představu, jak moc jste pro mne v té době znamenala?"

"To bych ráda věděla," řekla ona, "jestli máte tušení, jak moc vaše volání znamenalo pro mne. Já sama nemám děti a těšívala jsem se na každé vaše zavolání."

Řekl jsem jí, jak často jsem na ni za ta léta myslel, a zeptal jsem se, zda se mohu zase ohlásit, až přijedu navštívit sestru.

"Prosím, udělejte to," řekla. "Prostě řekněte, že chcete Sally."

Tři měsíce nato jsem byl nazpátek v Seattlu. Na "Informacích" byl jiný hlas. Ptal jsem se po Sally.

"Jste přítel?" řekla slečna v ústředně.

"Ano, docela starý přítel," odpověděl jsem.

"Je mi líto, že vám  musím říct něco takového," odpověděla ona. "Sally už pracovala posledních pár let na částečný úvazek, protože byla nemocná. Je to pět týdnů, co umřela."

Ale ještě než jsem mohl zavěsit, řekla, "Počkejte minutku, neříkal jste, že se jmenujete Wayne?" "Ano." odpověděl jsem.

"No ovšem, Sally tu pro vás nechala vzkaz, pro případ, že byste zavolal.
Já vám to přečtu."

Ta poznámka zněla takhle: "Řekněte mu, že jsou jiné světy, kde se zpívá. On už bude vědět, co myslím."

Poděkoval jsem a zavěsil. Věděl jsem, co měla Sally na mysli.

Nikdy nepodceňujte to, jak můžete zapůsobit na ostatní.

Podařilo se vám dnes někoho zlehka pohladit na duši?"