Nerudný dědek

„Ten spratek od sousedů mě zase nepozdravil,“ řekl děda sotva vkročil do dveří. Dosedl ztěžka na židli, hůl letěla do kouta. „A nepozdravil ani starou Marešovou!”

foto: Moda.cz

„A jejej,“ řekl pubertální vnuk, který se zrovna chystal na fotbal. „Že se na to, dědo, nevykašleš! Říkám ti pořád, že dneska je jiná doba. Vždyť lidi v paneláku se sotva znají...“

“Ale slepí snad nejsou! Dámu a starého člověka snad ještě vidí!”

“Ale no jo. Raduj se z toho, že já zdravím tak, jak jsi mne to naučil. Pěkně nahlas a třeba i několikrát denně,” usmál se kluk na dědu.

“Aspoň že to,“ zamumlal děda pod fousy. „Však to taky dalo cepování, vzpomínáš? Holt jsem ze staré školy. Za našich mladých let nepozdravit souseda, tak by nás ztrestal na místě. A nikoho z dětí by tenkrát nenapadlo si jít domů stěžovat. To jsme si mohli být jistí, že bysme dostali ještě přidáno. A dneska?“

Kluk se přestal oblékat. Věděl, že se děda potřebuje vypovídat. „Tak mi o tom, dědo, vypravuj jaké to tenkrát bylo.” Znal už omleté dědovo vyprávění. Klidně by mu mohl napovídat. Ale proč člověku, který mu věnoval tolik času, neudělat radost?

Rozhostilo se ticho. Chvíli to vypadalo, že děda tu zlost jen tak neskousne. Skousl.

„Jo, jo, byly to moc krásné časy,“ začal zvolna „Sousedé se scházeli po večerech na lavičce pod střemchou u našeho baráčku. Probírali tam radosti i strasti, radili se co dělat, jak komu pomoci. My, děti, jsme se držely v doslechu, protože často jsme přišly na přetřes a bylo dobré vědět, co se na nás ví, co ne a jaké záměry s námi rodiče mají“ . Děda se zahleděl do dáli. Kluk ten pohled znal. Jistě se vidí, jak jako dítě nosil z rybníka kachnám okřehek - lupení, který měly tak rády, sekal králíkům trávu, sušil seno, ze šrotu šoulal husám šišky, natloukal kamna - piliňáky. A taky jak musel doma pomáhat...

„A taky jsme museli doma pomáhat, i kdyby na sůl nebylo!“ Kluk se rozesmál. Ze zkušenosti věděl, že bude následovat povídání o tom, jaká dříve byla úcta k rodičů, prarodičům a vůbec a skončí to dědovým postesknutím, proč jen se musel „takové doby“ dožít.

A tak seděli ti dva, každý jakoby z jiného světa. Jeden zahleděný v čase zpátky do svého krásného mládí, druhý zase se spoustou plánů do dnešního báječného světa. A aniž si to kdy řekli, měli se rádi. Vždycky to věděli...

Napsáno pro MěstoŽen