Mates, jak jsem ho oplakala

Naše kočky mají na krku obojky a na nich magnety, které jim umožňují procházet speciálními dvířky domů a ven. Vždycky když se vracíme z cest, trnu strachy, abych je všechny našla doma. Některé peláší od lesa sotva uslyší na kopci naše auto, jiné najdeme doma spokojeně spící ve svých pelíšcích, a některých se ne a ne dovolat...

Mates-váha 7 kgarchiv

A tak, pro pobavení sousedů, potom chodím a volám a volám, bloudím kolem baraků a nemám klid dokud nejsme zase všichni pohromadě. Tentokrát nám chyběl sedmikilový mourek Mates, vzezřením připomínacící rysa ostrovida. Je to kocour se srdcem na dlani, pánův miláček.

Pozdě večer jsem byla už tak neklidná, že jsem začala po okolí kontrolovat každou skrýš. A pak jsem uviděla tu nehybnou masu, ležící na cestě před sousedovým domem.

Přiškrceným hlasem jsem zavolala jeho jméno, a když se nic nepohnulo, zachvátila mě panika. Ne abych se běžela podívat k tomu místu a posvítila si baterkou. Kdepak. Baterku jsem zhasla abych neviděla tu hrůzu a s pláčem utíkala domů.

„Prosím tě, honem běž pro Matýska, leží před sousedovic domem, někdo ho asi přejel.” Muž vystřelil z domu jako raketa, a já se s kvílením zhroutila do křesla. Připomínala jsem si Matesova dobrácká, jantarová očička, jeho péči a starostlivost o ostatní kočky, kterým dokázal v nouzi přitáhnout z lesa i králíka...

„Přestaň jančit!”, ozvalo se ode dveří. Strnula jsem s rukama přitisknutýma k srdci a slzy se nepřestaly kutálet z vytřeštěných očí.

„Až mě budeš chtít zase poslat abych se podíval na hromadu hlíny, tak klidně řekni. Rád tam skočím.”

Myslíte si, že jsem přestala brečet? Kdepak. Pokračovala jsem se stejnou intenzitou, jenže teď už z radosti.

A protože se říká, že oplakaný bude dlouho žít, věděla jsem, že se nám Matýsek vrátí. Druhý den jsme ho našli, spokojeně spícího, ve svém pelíšku. více na www.3lipy.wz.cz

napsáno pro

http://www.moda.cz

http://www.moda.sk/