Kajícně přiznávám, že jsem vás chtěla opravdu jen a jen pobavit

To co se semlelo (a mele dosud) pod článkem "Myslivec hulvát, nevychovaný čokl a já" mne šokuje...

archiv

Víc jak šedesát diskutujících se "sepralo" o skutečnost, jestli se smí dvoukilový pejsek proběhnout po lesní cestě, vedoucí z vesnice do vesnice jen tak, či musí mít nejen vodítko ale i náhubek.

Pochopitelně, že bez vodítka nesmí pes ani na krok. Nikde a nikdy! Na druhou stranu mají pravdu i "srdcaři", kteří soucítili s tím malým bílým klubíčkm, které se mohlo štěstím pominout, když se na Boží hod mohlo najednou volně proběhout po cestě tam i zpátky, dělat přemety, radostně se válet v čerstvě napadlém sněhu a přitom neztratit ze zorného pole paničku, aby ji snad někdo, nedej bože, neublížil.

A najednou se objeví "nějaký chlap" a dovolí si na paničku "hulákat". Rozkaz- nerozkaz, povely a vyhrůžky stanou a už  myslivce drží za nohavici. Měli jsme já i pán lesů co dělat, abychom se nerozesmáli nahlas.

A tak se prosím vás vy všichni, co se pod článkem perete, přestaňte už přesvědčovat, zda je větší hulvát myslivec, či někdo z diskutujících. Taky se přestaňte dohadovat, zda je autorka víc nevychovaná než ten její čokl.

Kajícně přiznávám, že máte pravdu všichni, "zákoníci" i srdcaři. A že jsme se psem někdy "šíleně šťastně nevychovaní oba".

Do Nového a celého příštího roku přeji oběma po krku si jdoucím "válečníkům" hodně zdraví, štěstí a lásky nejen od těch čtyřnohých milujících tvorečků.

Vaše Libuše Čiháková