„Mami, nesejčkuj,” říká syn, když se ho zeptám jestli není někdo z rodiny nemocný. Ptát se prý mám „pozitivně“ na zdraví, ne na nemoc! Tak jo. Snažím se dávat si pozor na jazyk. Jenže...
zdroj ČT
Nedávno mi ujelo, když mne zase pozitivně umravňoval, že kdo druhého nepochopí, bude si muset jeho situaci prožít na vlastní kůži. Jako příklad jsem zvolila nedávno prodělaný zánět lokte.
Tenkrát jsem si od muže vyslechla že přeháním, že mne ta ruka přece nemůže tak bolet a že nejsem holka do nepohody. A to jen proto, že jsem se kvůli bolesti nedokázala učesat, obléci, ani zvednou hrníček ze stolu.
Po půl roce, když mně zánět v lokti odezněl, začal muž taky naříkat, že kvůli bolesti v lokti nemůže na rybách ani nahodit udici. Když lékař potvrdil zánět lokte, pánbůh mi to odpusť, rozesmála jsem se. Hlavou mi prolétlo, že kdo nepochopí...
Syn si moje vyprávění o našich „tenisových loktech“ otráveně vyslechl, prohodil něco o tom, že nemoc si člověk nesmí připouštět, protože jinak si ji k sobě přitahuje. Neodpustil si, ještě než odešel, zabručet pod fousy něco o pověrách a obyčejných náhodách.
Když za pár dní přišel na návštěvu, a já se mu pověsila na krk, sykl bolestí. „Copak?” Mlčky ukázal na loket. „Ty si snad, kluku, děláš legraci!“ Nedělal. Lékař potvrdil zánět lokte. „Tys to, mami, těma řečma snad přivolala.“
Nepraštili byste ho? Jenže dospělým dětem se tohle nedělá. A tak jsem si alespoň neodpustila, když odcházel, mu připomenou indiánské přísloví: „Velký duchu, ochraňuj mně toho, abych nějakého člověka soudil dřív než ujdu jednu míli v jeho mokasínách.“
A co bylo dál? Nic. Chodí s loktem na obstřiky a mračí se...
Napsáno pro MěstoŽen
