K ranní kávě: Pes patří do přepravky, nebo za síť. A basta!

Tmavá dodávka, hlava za volantem je sotva vidět, spolujezdcem panáčkující pes. Tak takhle nás mnoho let vídá naše okolí. Nerozlučná dvojka, vzbuzující úsměv na tváři.

zdroj Moda.cz-kresba Marcela Weissová

Maltézáček Bertík  byl od začátku, kromě toho, že mi  párkrát skočil na klín a jednou pod nohy, takže jsem mu místo na brzdu  šlapala na  hlavu, velmi ukázněný. Až jednou. Policajti.

Nedostala jsem pokutu za  psa volně pobíhajícího v autě, ale za neuposlechnutí příkazu strážníka, řídícího při nějaké havárce dopravu a za vjetí (z rozrušení) do nově označené jednosměrky. Dva tisíce!

Zato jsem se  dozvěděla, že mi promíjejí nezabezpečeného psa na předním sedadle, přestože může, při prudkém zabrzdění, zranit sebe i členy posádky. Že prostě a jednoduše patří do přepravního boxu, za síť či mřížku, která je u nás  běžně k dostání.

Když jsem psa cpala do přepravky a snažila jsem se mu vysvětlit dobře míněné rady strážců zákona, neuspěla jsem. Třískal do dvířek s takovou vervou, až se mu je podařilo  otevřít. V mžiku se narval na přední sedadlo a výstražným vrčením dával najevo, že  kašle na nějaké dobré rady a že jeho místo je odjakživa tady! A basta!

Přivazuji ho tedy vodítkem provizorně  k sedadlu a upozorňuji ho, že běda, až nás znovu zastaví policajti, a on se z vodítka urve a začne jančit, že ho zavřu do kufru a taky basta!

Blikal po mně očima a myslel si své. Já taky. Že kdyby nás stavěli a pes zase lítal po autě, budu dělat, že právě v tuto chvíli se mi, ten neřád, z vodítka utrhl.

Těžko by asi pochopili, že prostě „starého psa novým kouskům už nenaučíš.“

Upřímně řečeno, ani paničku.