K ranní kávě: Mít se chvíli jako tvůj pes,

slyším často ironickou poznámku. No a co? Rodičům jsem pomáhala, děti vychovala, s vnoučaty pomohla... 

Takto si Bertíka chci uchovat

Když se ozve v telefonu hlas sestry: "Nechtěla bys už Bertíčka poslat do nebíčka?" odpovídám, že nechtěla. Přesto, že vím jak sestra špatně snáší, že kvůli starému psovi nechci nikam jezdit. Taky vím,  že právě ona, která nedávno o psa přišla, by tolerovala problémy, které by okolo stařečka na návštěvě nastaly.

Snášela by, že se po něm už musí uklízet, snašela by moje dokola se opakující řeči,  kdy se to slepé, hluché a  klepající se stvořeníčko přijde ujistit, že jsem tady, že od něho nikam neodejdu, že budu pořád s ním, že ho budu vždycky mít moc ráda.  

Přesto, že Bertík už rozezná jen světlo od tmy, mne poznává jen po čuchu, jeho kmitající se ocásek prozrazuje, že obsahu mých  slov rozumí. Tatáž scénka se co chvíli opakuje.

Psi, tak jako staří lidé, se ve svém prostředí dokáží jakžtak orientovat, v cizím trpí zmatenosti. Proto si stáři  zaslouží ohledy a tolik lásky kolik jim jen můžeme dát. 

Navíc zvířátka jsou nám oddaní ať jsme byli bohatí či chudí, mrzutí či veselí, nemocní či zdraví. Zaslouží si proto důstojné dožití. I když jsou někdy "nazabití"...

Hezkou neděli všem, čtenářům přeje L.Č.