K ranní kávě: Kočka a pes

“Tak ti řeknu”, protáhl se pes v pelíšku, “že jsme se dostali do dobré rodiny”. “To si piš”, řekl kocour, který si hověl v koupelně na pračce. ”A pro tebe si prý dokonce jeli spoustu kolimetrů...”

Dvě z mojich zvířátekFoto: domácí archiv

"Vždyť pro tvou mámu taky!”, přerušil ho pes. “Dokonce jsem u toho byl”, dodal důležitě. “Povídej mi o tom”, zaprosil kocour.

“Tak poslouchej. Pamatuji se na to jako by to bylo dneska. Když mně byl rok, páníček se zasnil a zčista jasna prohodil, že měl doma vždycky kočky. Že to kotě, které zbylo u keramiků, co k nim páníčkové jezdí pro zboží, bylo minule smutné, a vůbec psovi by prý bylo veseleji s kamarádem. Jenže to víš, panička! V životě, kromě blechy, nevlastnila žádné zvíře. Teda myslím přede mnou,” dodal důležitě. “A navíc, kočky má v hlavě spojené s myšima, kterých se ukrutně bojí. Jenže to by nesměla být narozená ve znamení Vah, aby jí pánovo přání nevrtalo hlavou. Ona když chtěla psa, tak ho dostala. A paníček, když chce kočku, tak nic? A protože Váhy jsou spravedlivé, tak na kočku nakonec kývla. Měl bys ji vidět, když jí pán položil poprvé kotě do náruče! Kdyby měla chlupy, tak by byla zježená víc než to kotě.

Když jsme jeli domů, kotě z košíku na jejím klíně pořád vylézelo a otravovalo mne tak, že jsem chtěl zdrhnout. Panička mně ale vždycky lapla a hučela do mně, ať ho koukám mít rád a pomáhám mu, že je maličký. Mít rád to kočičí pískle? Tak to mně tenkrát ani nenapadlo.” Pes se zadumaně odmlčel.

“Mám rád vyprávění o své mámě,” zavrněl kocour. “Slib, že mi o ní a o páníčcích budeš zase vyprávět.“

“Co?”, vrátil se pes do přítomnosti. “Aha, vyprávět. Možná jo. Ale každému zvlášť to vyprávět nebudu. Když seženeš celou vaši, tedy naši, kočičí grupu, můžeme si každý večer udělat takovou černou hodinku a povídat si, co říkáš?”

Kocour se stočil do klubíčka a začal spokojeně příst. Pes zalezl do skříně a rozhostilo se ticho. Copak asi přinese zítřek...

Napsáno pro blog iDNES