K ranní kávě: Andělé kolem nás

Prý existují. A dokonce nám i pomáhají. Jenže pro většinu z nás jsou bohužel neviditelní.

zdroj: moda.cz

Alespoň jedním očkem je tak zahlédnout! Bělostné perutě, láskyplný úsměv, svatozář jako z mlhoviny perel... Snad jednou...

Zatím vidím kolem sebe úplně jiné bytosti. Pracovně jsem si je pojmenovala po svém:

Prskavec: Na všechno nadává, nikdo nic neudělá dobře, kvůli každé maličkosti se vzteká až i sousedé někdy nadskakuji. Vzhledem k jeho úctyhodnému věku nezbývá, když ho to popadne, jít mu z cesty. A když se to nepodaří, tak dřív než spustí on, spustit první. Chválit ho a chválit a je úplně jedno za co. Pomáhá to.

Držkotlouk: Neustále v opozici, každou vyřčenou větu opraví, protože není „dost pozitivní“. Na rozdíl od Prskavce je to ještě „ušák“ a tak se nabízejí dvě varianty. Buď ho vyrazit, nebo ho nechat přejít na monolog plný lásky, dobroty, altruismu, mouder vyjmutých z různých filosofických směrů a náboženství, prostě mišmaš k nepochopení. Z humánních důvodů (i když se skřípěním zubů), volím variantu druhou.

Hledač: Jako hledač pokladů pase ten můj po pravdě. Po té „jediné pravdě pravdoucí“. Dokonce nelení se jet přes hory a doly, moře a pouště přesvědčit, jestli kniha knih tak trochu nefixluje. Při svém pidiždění nechtěně okopává nohy sobě i svým blízkým. Ono přijít na to, že tu nejryzejší pravdu máme ve svém srdcí a klíč od něho ve svých rukách, někdy trvá celý život (prý i životy).

Altruista: Od malička pomáhal slabším, chudým rozdával co doma našel. Přišla škola, studia, vědomí se rozšiřovalo. Do toho budování kariéry, následné hledání cesty jak skloubit úspěšného umělce s „Člověkem“.To se člověk něco natápe! Platí víc „nepracuješ, tak nejez“ nebo“miluj svého bližního jako sebe samého“? Všechno chce, pokud je dítě dobře vychované, svůj čas.

Neprakta: Člověk dlouho považovaný za „budižkničemu“, který ani nevěděl na co se používá ramínko na šaty. Nejraději seděl doma za oknem a s krajícem chleba v ruce pozoroval dění venku. Domov mu byl nade vše... Zvyknout si na nový, prý ten „lepší“, se mu dlouho nedařilo. Ale zvládl to. Dneska strčí kdekoho do kapsy. Nejen studijními výsledky, ale i hloubkou a velikosti svého srdce.

Miluju svou mámu: Od mala vtipálek, nikoho nikdy nezarmoutil, miláček široké rodiny. Sotva však dospěl, začal kolem sebe sekat jako ježek bodlinami. Pro své zdraví by totiž měl dělat víc než jeho vrstevníci, a to se mu „sakra“ nelíbí. Za to by se mu líbilo najít si partnerku, která by milovala, tak jako on, jeho maminku. Jenže snachy (ty mršky žárlivé) leckdy dokáží mužského donutit k neuvěřitelným počinům a změnit ho k nepoznání. Tak snad mu bude štěstí přát.

V pečováku je jí nejlíp: Kde k tomuhle názoru, při svém mládí, přišel? Proč pátrat? Nebyli jsme v mládí lepší. V patnácti pro nás třicetiletí byli staří, v padesáti mohly „ty fosílie“ klidně na pravdu Boží. Dnes, kdy se člověk dožívá osmdesáti, devadesáti i více let, vyvstává otázka, není-li posílání šedesátiletých do „ústavu“ trochu, jemně řečeno, sobecké.

Jak vidno, bytosti pohybující se kolem mne, nemají křídla, ani svatozář. Přesto je za anděle považuji. I když, jako ti praví andělé, se snaží být občas neviditelní.

Eskymáci mají přísloví. „Až když se pod člověkem prolomí led, pozná pravé přátele.“

A že ten životní led je někdy sakra křehký...

Napsáno pro blog IDNES