K nedělní ranní kávě: Výchova na nic

„Babííí, my máme žízeň,“ ozvalo se zvenku. Vyšla jsem se džbánkem šťávy do podzimní  zahrady,  kde si ti dva drobečkové hráli. Toník rychle popadl sklenici,  Barborka jen žíznivě polkla.

domácí archiv

„Tak moment, kamaráde,“ vezmu ho za ruku. „Správní chlapi dají vždycky přednost děvčatům, to přece víš!“ Sklenici jsem podala neteři, ale bleskově se jí zmocnil a rázem vyprázdnil.

„Co to znamená?“  

„Nic,“ řekl vnouček, jako kdyby se nechumelilo, „Já nejsem žádný mužský, abych jí dával přednost.“

„Ale jsi,“ zvýšila jsem hlas. „Sice malý, ale už mužský. No a teď se jí hezky omluv. Nic. Z kluka se stal beran.

„No dobrá,“ řekla jsem. „Když se Barušce neomluvíš, sbalím ti batoh a běž si kam chceš.“

„Klidně,“ řeč se mu vrátila.

„Jak chceš.“ Naházela jsem mu do batůžku skrojek chleba, konzervu, no prostě co mi v tom rozčilení přišlo pod ruku a navlékla mu jej na záda. A to už se nám malý, s nadutými tvářemi, vzdaloval. Pod batohem hubené nožky a mne začaly vlhnout oči. „Jako žebráček,“ řekla by dcera. “Komediant!“, utrousil muž. 

„Teto, teto, vrací se,“ zajásala po chvíli Barborka. „Rozleželo se mu to v hlavičce,  drobečkovi malému,“ jásala jsem já v duchu.

„Nedalas mně nůž,“ vrátil nás malý, když dorazil, do reality. „Jak bych si bez nože asi tak ukrojil chleba?“ 

Naše pohledy se střetly. Můj říkal výmluvně „ty malý  mizero!“, jeho, ještě výmluvnější „to jsem tě teda doběhl co? A navíc se stmívá a to mě už nikam nedovolíš jít, protože se o mne bojíš.“

S povzdechem jsem mu sundala  batoh ze zad a řekla: „Zítra uvidíme.“

To jsem si ale taky mohla odpustit. Zítra dělal jako by se nic nestalo a já, pro jistotu, taky.

Hezkou neděli všem.  L.Č.