K nedělní ranní kávě: Brejle. "Stáří je parazit vlastního mládí"

Marně je už druhý den hledám. Šla jsem na to logicky, hledala nahodile, zapojila do hledání i anděla strážného, ale nic. Vzpomínám na tátu, co ten se jich jen nahledal! Přitom je měl vždycky na nose. Náramná legrace. Jako zážitek mé sestry z pobytu na chatě.

zdroj foto Moda.cz

Ráno, když si chtěla vzít léky, ji vyrušil telefon. Odložila je tedy a později je ne a ne najít. Objevila je, až když si šla dělat oběd - mezi knedlíkama v lednici.

Nestačila se ze šoku ještě ani vzpamatovat, protože neměla na koho tu blbost svést, když zazvonila sousedka, žijící taky sama.

"Pšedstav si," spustila, "že jsem si večer položila na štolek
žuby a ráno nikde."

Následovala důkladná prohlídka postele i okolí a když sestra chtěla prohlédnou tašku s prádlem k vyprání, stará paní se ohradila: "No dovol, nejšem pitomá!"

Ale pitomá nepitomá, sestra tašku přece jen vysypala. A ejhle! Zuby jako perly se cenily mezi spodním prádlem, jako by si byly vědomy své ceny.

"Děvčata, profím vás," volala z venku druhá sousedka, přikrývající si rukou pusu. "Já fem si v koupelně odložila žuby na umyvadlo a ony še mi žamotaly do žetížku od špuntu a já ne a ne je oddělat a návštěva na krku..."

Nechápala, proč se ty dvě začaly chechtat. Když ji ale prozradily, co se přihodilo ten den jim, legrace nebrala konce. Potvrdily si navzájem, při láhvi červeného, že stáří žádná legrace asi fakt nebude.

Svatá pravda. Já postrádané brýle našla v odpadkovém koši, když jsem hledala kalkulačku.

Ukázka z Páchám dobro