Hej, Mistře...

"Za tů horů za vysoků, mám frajarku modrooků..." Ledový vítr bere muzikantům nápěv od pusy a profukuje kabáty pozůstalých. Spadané listí se honí po cestičkách mezi hroby. Muž v dlouhém plášti jakoby nevnímal přítomnost okamžiku. Oči bez slz upřené do dálky. Farářova slova přehlušuje vnitřní hlas.

zdroj Moda.cz

"Vidíš, Mistře! Tehdy jsi měl bratrovi za zlé, že nešel za babičkou když ho k sobě volala. Umřela, aniž by se ho dočkala. Jenže on byl tenkrát ještě kluk. Ty teď stojíš u hrobu druhé babičky už jako dospělý. Tolikrát tě k sobě volala. Tolik ti toho chtěla říci. Mistře Věhlasný a slovutný. Nedočkala se...!"

Slova se proměnila v železné palice. Tlučou do spánků jako do kovadliny. Bolí. Nesnesitelně.

"Drž hubu!", zatíná pěsti. "Co ty víš o tom všem? Nic! Tak tu hubu drž!" Pěsti zbělely. Hlas ztichl. Milosrdné ticho. Na křídlech času letí myšlenky přes hory, lesy, na samotu, do babiččiny milované chalupy.

"Etě, etě pívej," žadoní blonďatý andílek, vykračující si s babičkou ruku v ruce. Les voní jehličím a tlejícím listím, ptáci v korunách stromů vítají rodící se den. Kluk jakoby dnes  nevnímal nic kromě babiččiny písníčky. Nezajímají ho houby, veverky na stromě ani veliké mraveniště. "Kde domov můj, kde domov můj..." Babička si už připadá jako obehraná deska. Ráda mu zpívá, neobtěžuje ji to. Má radost, kolik písniček ho naučila. Kolik jí toho on zase přezpíval... Tentokrát ani nedutá. Dívá se do země a tiskne babičce ruku. Bez jakéhokoliv varování spustí: "Nad Tatrů sa blýská..." Jak dojemně znějí z úst malého chlapečka slova, jejichž významu snad ani nemůže rozumět... Jen ona ví, že rozumí. Slovům i melodii. Od boha dar má to dítě. Dělá jí radost, sluníčko rozsvícené. Poprvé ho viděla smutného, když mu jako malinkému vyprávěla pohádku na dobrou noc. Všechny už znal nazpaměť. A tak si pohádky začala vymýšlet. Žila byla jedna miminka a ta... Při slově maminka se malému rozklepala bradička, hlavičku otočil ke zdi. Zastyděl se, že se mu, "chlapovi", zastesklo po mámě. Dělá, že neviděla tu chvilku smutku v jeho tvářičce a vypráví dál. Modrá kukadla se zavírají. Pohladí tu milovanou tvářičku a zlehounka políbí. Andílek. Sklání se nad ním a líbá čelíčko, tvářičky, ručičky. Slzy stékají po tváři, která se před chvíli usmívala. "Bože dej mi sílu. Pro toho malého. Nesmí vidět smutek na mé tváři. Nesmí ani tušit, že nebýt něho, už bych nežila! Proklatý alkohol! Vláčí lidi životem jako hadry. Nemají síly se vzepřít té smrtící závislosti. Přesto od toho nešťastníka nedokázala odejít. A také kam? Rozvedená maminka se sestrami ve dou malých místnostech stěží zvládala svoje starosti. Ani tátovi si nikdy nepostěžovala.

"Dávno vím, že je to zvíře," řekl táta, když našel jejího muže v koupelně ležet ve vlastních zvratkách. Nestačila uklidit, když táta zazvonil.

"Není zvíře, tati. Je to otec mých dětí..."

Objal ji. Nikdy se víc od ní nedozvěděl. Ani slůvkem si nikomu nepostěžovala.

Malý se ve spánku usmívá. Setřela slzy, přitiskla k sobě voňavé tělíčko. Svět bolesti se vytratil. Svírala svoje štěstí v jinak tak prázdné náruči....