Byl začátek léta. Po lesní cestě se řítí skupina jezdců na kolech. Barevná trika se startovními čísly, silná horská kola s ještě silnějšími pneumatikami. A hlavně souboje závodníků. Probíhá závod o krajský pohár v cyklokrosu.
To bylo ono, na co se přijely podívat stovky návštěvníků. Každý závodník projel několik okruhů, při kterém šlapal do pedálů tak, jak to nejlépe šlo. Lesními cestami i těmi zabahněnými polními. Jen do prudkých svahů musel každý sesednout a kolo si vynést na ramenou. Když cyklisti vjížděli do posledního okruhu, většinou už měli zablácené všechno. Ale to už se první závodníci blížili do cíle, a tedy i k vítězství. Cílovou čáru právě projel první závodník. A těsně za ním ten druhý v pořadí. Toho následoval třetí a za ním ti ostatní. Ti už nepřijížděli tak radostně, protože se na stupně vítězů nedostanou. Museli se tak obejít bez medailí a bez cen. Ale radost z toho, že si mohli poměřit síly s ostatními, je přeci důležitější než nějaké ceny.
Po skončení závodů se konalo slavnostní vyhlášení vítězů. Bronzovou medaili tak vybojoval závodník s číslem třicet. Stříbrnou medaili získal závodník s číslem padesát dva. A vítězem se stal jakýsi Pepa Novák s číslem tři. Zlatá medaile se mu houpala pěkně na krku. A hned, co mu ji pověsili, moderátor ho ještě k něčemu vyzval:
„Blahopřejeme Pepovi Novákovi k vítězství v krajském poháru cyklokrosu. Chtěl bych ho tímto poprosit ještě o jeden čestný úkon. Vylosovat návštěvníka, který si z naší akce odveze milou cenu. Nové, takzvané "královské" silniční kolo zlatočervených barev. Rám má červený. Ale řídítka, brzdy, zvonek, sedlovku, pedály, řetěz, pastorky, ráfky a další díly jsou sice nerezové, ale navíc jsou ještě pomosazené. A tak vypadají pěkně zlatě. Pepa Novák přistoupil k osudí a zašmátral rukou do ústřižků vstupenek. Asi po pěti sekundách jeden vytáhl. Všichni přihlížející byli napjatí, koho že vylosuje. „Je to číslo dvě stě třináct!“ Přečetl číslo na vylosovaném ústřižku. V davu to zašumělo. „Kdo že měl to štěstí a stal se majitelem tohoto úžasného kola?“ vyzval diváky moderátor. Nikdo zatím nešel. Co to? Proto výzvu zopakoval: „Takové hezké číslo zakončené třináctkou. A že by ho nikdo neměl? Tak ještě jednou se ptám. Je zde návštěvník se vstupenkou číslo dvě stě třináct?“
„Tady ten hoch!“, ozvalo se z davu. A pak všichni sledovali, jak se chlapec pomalu nevěřícně sune k pódiu.
„Tak pojď hochu A ukaž nám svoji vstupenku.“ Vyzval chlapce moderátor. Ten s vytřeštěnýma očima dorazil až na pódium a pomalu ukázal vstupenku.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se ho moderátor.
„Páťa. Tedy Patrik. Ale říká se mi Páťa.
„Dvě stě třináct. Souhlasí.“ Prohlásil moderátor. „Blahopřeji ti, za šťastný los. Královské kolo je tvoje, Páťo. Ať se ti na něm dobře jezdí. A ať ti slouží hodně dlouho. A protože jsi ještě kluk, tak tady máš k němu ještě přilbu.“ A moderátor mu ji nasadil na hlavu. Byla též zlatočervená. Aby mu ke kolu dobře pasovala.
Páťa si tedy nejprve prohlédl celé kolo. Bylo to skutečně pěkné pánské silniční kolo. A navíc s vodorovným horním rámem. Rozhodně to nebylo kolo s takovou tou šikmou rámovou trubkou, jako se v poslední době hodně vyrábějí, že člověk ani neví, zda se náhodou nejedná o kolo pánské nebo dámské. Ale horní rám byl pěkně vodorovný se zemí. A tam vepředu z něj vyčuhoval mosazný představec a na něm zlatavě leskla řídítka typu berany. Pak si Páťa všiml i šlapek. Na nich mělo kolo tři převody. A na zadním kole dokonce osm převodů. Vše to zdobily pedály, na kterých byly připevněny zlatavé klipsny s hnědými koženými řemínky.
„Hezké retro. Co mu říkáš, hochu?“ zeptal se ho moderátor.
„No, zatím nevím, co mám říci“, odpověděl Páťa.
„Tak vezmi si ho. Je to tvoje!“ pověděl mu moderátor. Hoch tedy chytl kolo za řídítka a pomalu se s ním vydal dolů z pódia. Nevěděl, co si má zrovna myslet. Páťa, to zrovna není typ kluka, který by nějak rád sportoval či dokonce jezdil na kole. Byl to spíš typ vysedávače u počítačů, tabletů a televizí. Venku blbnout? To ho zatím viděl málokdo. A sem na závody se také dostal úplně náhodou. Vzal ho tam tatínek. A to jen proto, že zde soutěžil jejich soused, pan Svoboda. Jak tak Páťa vedl kolo z pódia, přemýšlel, co s ním asi udělá, když na kole až tak moc nejezdí. Že by ho třeba někomu prodal? A za vydělané peníze si koupil nějakou bezva počítačovou hru? Zatím nechci nic prozrazovat. Jen to, že se ještě budete divit.
(pokračování příště)
Další moje příběhy pro děti a mládež na mém blogu:
