Když se občas s někým bavím o sametové revoluci v roce 1989, občas se mi stane, že mi ten dotyčný řekne, že jsem z toho tenkrát ještě nemohl mít rozum. Možná ano, možná ne, ale myslím si, že jsem v šesté třídě tento politický převrat vnímal vzhledem ke svému věku na plné obrátky.
ilustraení fotoLibor Eermák
Začalo to vlastně již 17. listopadu. Dodnes si pamatuji, že moje maminka ten den provozovala svůj dodnes oblíbený koníček, a to běhání po obchodech v Praze. Naštěstí se vrátila v pořádku i když jsme o ní pochopitelně strach měli. Ve zprávách se totiž o událostech, které se odehrály v našem hlavním městě, nic pořádně nepovědělo.
V následujících dnech se však rozjely další události a abych řekl pravdu, nejprve jsem byl z toho tak trošku rozčarovaný. Například jsem vůbec nevěděl, co to znamená nosit trikoloru. Když mi to doma vysvětlili, také jsem si ji i já rád na bundu nasadil.
Když se začalo na Václavském náměstí demonstrovat, jezdili tam i moje rodiče. Mě to samozřejmě začalo zajímat, co se to v Praze vlastně děje. A tak jsem se s nimi v sobotu 25. listopadu rozjel do Prahy také. Nejprve jsme se však ještě zastavili na Pražském hradě, kde se v katedrále Sv. Víta konala pontifikální mše u příležitosti svatořečení Anežky Přemyslovny. Po menší procházce Prahou, mimochodem již polepené stovkami nejrůznějšími plakátků a letáků, jsme si to odpoledne namířili na Letenskou pláň, kde jsme se společně s dalšími asi 800 000 lidmi zúčastnili jedné z největších demonstrací, které se v době Sametové revoluce konaly. Dodnes si však pamatuji, že atmosféra byla úžasná. Poslouchal jsem také písně a projevy, které odezněly na tribuně. Zvlášť mě upoutala řeč jednoho pána s trošku hlubším hlasem. Když jsem pak zpětně zjišťoval, kdo to vlastně je, bylo mi řečeno, že to byl dramatik Václav Havel, který pak byl o měsíc později zvolen prezidentem. Nebo projev jiného pána také z hlubším hlasem o tom, jak naše republika klesala v nejrůznějších žebříčcích vyspělosti. Později jsem zjistil, že to byl jakýsi Miloš Zeman, ten co se o několik let později stal předsedou vlády.
Protože mne to zaujalo, jel jsem s rodiči na Letenskou pláň i další den, v neděli. Co si z této demonstrace dodnes pamatuji, bylo vypískání předsedy tehdejší komunistické vlády Ladislava Adamce, když začal lidi odrazovat od generální stávky, jež se konala následující den.
Ze sametové revoluce si však pamatuji ještě něco. Ačkoliv mi bylo pouze jedenáct i já jsem měl tu touhu se trošku nějak angažovat. Ale nevěděl jsem jak. A tak mě napadlo využít své básnické střevo a napsat o právě probíhajících událostech nějaké ty veršíky. Dodnes si je pamatuji, a tak je ke svému článku přikládám. Chtěl bych však uvést, že se jedná o mé dětské básničky, které vznikly před téměř 19. lety a odrážely to, jak jsem to tenkrát vnímal já.. Tak například:
Mezi KSČ se nemíchám,
ale na Václavák pospíchám.
Všichni jsme se tam sešli,
aby Jakeš ze Štěpánem do basy vešli.
Hlavně kvůli 17. listopadu,
aby tam byli oba po hladu.
Oba řvali na schůzích jak lóra
a lidi vstoupili do Občanského fóra.
Pak jsem měl ještě jednu básničku, která byla zřejmě hodně ovlivněna nejrůznějšími písničkáři, kterými se tehdy doslova roztrhl pytel. Vlastně jsem ji psal jako text k nějaké písničce, ale zhudebněná (zatím) ještě nebyla a ani nevím, zda by to vůbec šlo:
Když byl ten listopad,
to Husák z hradu spad.
Spadl z něj jak listí
a my na Václavském náměstí.
Dalších několik slok je totožných s první, akorát místo Husáka se vystřídají Jakeš, Štěpán, Indra, Lenárt a další tehdejší komunističtí prominenti, jejichž jména si už ani moc nepamatuji.Až poslední sloka se trochu liší:
Když byl ten listopad,
to soudruh z hradu spad.
Spadli z něj zlí páni
a my jsme na Letenské pláni.
A tak mne tenkrát napadlo, co kdybych tyto básničky zkusil vyvěsit mezi to množství letáčků, které vyselo po Praze? A tak jsem vzal několik papírů a několikrát je na ně přepsal. Pak jsem zašel za svým tátou, který byl v centru Prahy každý den a poprosil ho, aby mi je tam někam vyvěsil. Jenže k vyvěšení mých básniček však nedošlo, a tak jsem je nakonec vzal do školy a rozdal spolužákům ve třídě. Když se však na to podívám zpětně, napadne mne, co by se kvůli těm veršíkům se mnou asi stalo, kdyby Sametová revoluce náhodou nakonec nedopadla tak, jak dopadla.
Tolik ke svým vzpomínkám z dětství z období tohoto listopadového převratu. Události na mne zapůsobily a já dodnes vzpomínám na tu báječnou atmosféru a jednotu, která tehdy působila mezi lidmi v naší zemi. Od té doby jsem to už nikdy nezažil a mám strach, že v současné rozdělené společnosti, která je navíc silně zaměřená na konzumní styl života, již asi nikdy nezažiji.
Libor Čermák
