Již více než šedesát let se světová veřejnost zajímá o zvláštní jev, který se znenadání objeví na obloze a i když se o to sebe víc snažíme, nejde ho nijak uspokojivě vysvětlit.
ilustraení fotoLibor Eermák (i autor modelu)
Správně, mluvím o jevu s názvem „neidentifikovatelné létající objekty“ zkráceně „UFO“. Veřejně se říká, že jev začal 24. června 1947 pozorováním pilota Kennetha Arnolda. To je však velký omyl. O nevysvětlitelných úkazech na obloze se píše již ve středověkých kronikách nebo dokonce i ve starověkých spisech. Prostě, jedná se o něco, co je staré jak lidstvo samo.
Zprávy o tomto jevu přichází z celého světa. Nejen z Ameriky nebo Evropy, ale i ze všech ostatních kontinentů. Jeho svědky nejsou jen prostí lidé, kteří toho o vědě a technice moc nevědí. Svým pozorováním však přicházejí i zkušení piloti, astronauti, přední politici (například presidenti USA J. Carter nebo R. Reagan) a dokonce i významní astronomové (například i prof. Clyde Tombaugh, objevitel planety Pluto).
Z takového množství tisíců a tisíců pozorování, které jsou zaznamenány po celém světě, vyplývá jedno. Dnes již není záhadou, zda tento jev existuje. To je věc, se kterou se prostě musíme smířit, ať chceme nebo ne. Záhadou je však to, o co se v tomto případě jedná. Ano, je pravda, že zhruba čtyřicet procent případů lze vysvětlit jako omyly nebo dokonce podvody. Ale co jsou ty ostatní? Ty nevyřešené?
A co vůbec dělat, pokud se s tímto jevem setkáte vy nebo někdo vám blízký? U člověka, jakožto u inteligentní bytosti, se dá očekávat, že pokud se setká s něčím neznámým, bude chtít vysvětlit, co to spatřil nebo co to zažil. Co tedy má dělat, pokud si svůj zážitek nechce nechat jen pro sebe? Může to samozřejmě někam nahlásit, ale než tak učiní, bych mu doporučoval ještě něco. Nejprve se zamyslet, zda to skutečně nebylo nic, co by se dalo vysvětlit. Chce to tedy vyloučit všechny přirozené možnosti, jako například letadlo, meteor, jasná hvězda, kosmická loď, zánik družice, meteorologický balon a další. Ony totiž případy jevů, které nakonec vysvětlit lze, zbytečně snižují procento hlášení skutečných neidentifikovatelných UFO. Až bude mít pozorovatel jistotu, že to doopravdy nebylo nic z tohoto a podobného, může přejít k hlášení. Nyní je otázkou, kam se má obrátit. Má to být například do redakce nějakých novin? Pokud chce, samozřejmě mu v tom bránit nebudu. Ale, kde má jistotu, že redakce oněch novin nebude k tomuto jevu předpojatá a místo, aby případ zveřejnila tak, jak ho dostala, neudělá ze svědka div ne hlupáka nebo cvoka? A co to tedy sdělit přímo nějakým skeptikům, aby viděli, že nemají ve svém vidění světa pravdu? To bych už nedoporučoval vůbec, možná by to dopadlo ještě hůř než v prvním případě. A co tedy na nějak astronomický ústav? Můžete, avšak pracovníci takových to pracovišť mývají kolikrát skepsi v popisu práce, i když všem křivdit nechci. Tak tedy, kam se to teda dá bez obav nahlásit?
Naštěstí existují lidé, kteří se tímto jevem zabývají, kteří vás nezesměšní a kterým můžete své pozorování svěřit s jistotou, že nezapadne a že se jím bude někdo zabývat. Jsou to sice většinou amatéři, ale za to zanícení, kteří se o tento jev zajímají tělem i duší. Říká se jim záhadologové a sdružují se v několika různých organizacích. Například v Klubu psychotroniky a UFO ( www.kpufo.cz ), jenž působí po celé republice a zabývá se všemi možnými záhadami nebo v Projektu Záře ( www.ufo.cz/zare ), zaměřeném převážně na pozorování UFO a podobné.
Takže se nebojte, pokud něco spatříte, s čím si vědět rady nebudete, tak vězte, že nejsou jen lidi, kteří vás budou chtít díky tomu zesměšnit, ale jsou lidi, kteří mají zájem se vaším případem zabývat.
Libor Čermák
