Do konce roku 2018 zbývá již jen několik desítek hodin. Jeho jednotlivé události máme ještě v živé paměti a nemá smysl je detailně rekapitulovat. Ale některé postřehy mohou být s odstupem času zajímavé…
Postřeh zimní – odpůrci Miloše Zemana si jeho prezidentování zaslouží
Rozebírat to, co se dělo kolem volby prezidenta, by bylo jako nosit sovy do Athén. Do finále postoupili dva kandidáti. Jeden byl nepřijatelný z mnoha důvodů, přičemž jeho hulvátství bylo tím nejméně závažným. Proti němu stál maňásek neschopný se ani naučit svoji roli a zvládající jen jednoduchou repliku „Nevím“. Nešlo uplatnit ani pravidlo o volbě menšího zla. Protože i menší zlo je stále zlo. Navíc bylo těžké rozpoznat, které z obou zel je to opravdu menší. Mírná většina voličů nakonec rozhodla, že je pro ně hulvát přeci jen přijatelnější než kandidát přemoudřelých a kárajících moralistů. Nicméně se opět projevilo, jak je společnost rozdělená. Zastánci každé z obou stran si navzájem nedarovali vůbec nic a hádky mnohdy přerůstaly v nechutnosti a vulgarity. U části příznivců Miloše Zemana by se to dalo i očekávat (svůj k svému), ale u voličů „slušňáka“ pana Drahoše to bylo překvapením. Ti tak, aniž si to jsou ochotni připustit, mají prezidenta, který k nim pasuje mnohem lépe než jejich favorit.
Postřeh jarní – ODS pouští komouše k podílu na moci
Jaro bylo ve znamení sestavování vládní koalice, která by se mohla opírat o parlamentní většinu. Do úvahy připadalo několik možných scénářů, přičemž ani v jednom z těch realistických neabsentovalo hnutí ANO. Část opozice (včetně potenciálního koaličního partnera ODS) se sdružila v tzv. „demobloku“ mající jen jednobodový program pod názvem „ne Babiš“. Tím se možnosti, jak vládu sestavit, hodně omezily. Hnutí ANO tak pro koaliční spolupráci zbyla jen oranžová parta spolu s komoušema a SPD. „Demoblok“ sice neustále opakoval, co nechce (Andreje Babiše), ale co chce, z něj (dosud) nevypadlo. A tak se pan Babiš dohodnul s oranžovými a rudými, přičemž si ještě nechal v záloze SPD na případnou „špinavou hlasovací práci“. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy komouši po největším volebním výprasku ve své historii (včetně první republiky) získali podíl na moci. A nemalou měrou k tomu přispěla i ODS. Té se tak nejspíš podařil druhý největší taktický majstrštyk za 100 let trvání republiky. Tím prvním byl obdobně „povedený“ krok demokratických ministrů ve formě rezignace na vládnutí v únoru 1948.
Postřeh letní – jak hluboko lze klesnout…
V létě začala nová vláda na plno úřadovat. A opět se potvrdilo staré známé „nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř”. Především oranžová parta přesvědčila veřejnost, že její zásobárna „talentů“ je nejspíš bezedná. Koho by třeba napadlo, že dokáže ze šuplete vytáhnout ještě někoho žalostnějšího, než byla paní Marksová-Tominová. Situaci navíc komplikovaly vnitrostranické směnky a dlužní úpisy, které měly být splaceny instalací europoslance pana Pocheho do funkce ministra zahraničí. Jinak také šedé eminence pražské oranžové buňky, fanatického eurohujera a provařeného „vítače“. Miloš Zeman a Andrej Babiš se však šprajcli a pan Poche přes ně neprošel. A co na to oranžoví? Místo, aby s tím ve vládě sekli, udělali ze sebe kašpary a začali „hledat řešení“. Což byl další krok k tomu, aby se proměnili z vládní strany na vládní rohožku, o kterou si Andrej Babiš kdykoliv očistí boty.
Postřeh podzimní – ještě hlouběji lze klesnout...
Události podzimu jsou ještě v živé paměti. Opozice, tedy především „demoblok“, tak dlouho šla po Andreji Babišovi, až jeho ANO aktuálně dosahuje nejvyšší voličských preferencí ve své historii. „Demoblok“ se spolu s čekateli funkcí z SPD dokonce pokusili vyslovit vládě nedůvěru. Bez úspěchu. A tak alespoň vydávali za vítězství to, že proti vládě hlasovalo více poslanců než pro ni. Nemuseli ale mít ani tento směšný argument, kdyby… Kdyby oranžoví poslanci neudělali nevídanou věc – odešli při hlasování o nedůvěře vládě, ve které sedí, ze sálu. Přerod této strany ve vládní rohožku Andreje Babiše tak byl dokonán…
A co si přát do roku 2019? Aby byl lepší, než bude…
