Nálepkování budiž pochváleno

Před časem jsem dostala dotaz, jak čelím tomu, že kvůli kritice západu mohu být onálepkována jako fanynka Ruska a Vladimíra Putina. Donutil mne tím k zamyšlení se nad nálepkováním jako takovým. Došlo mi, že je vlastně přínosné.

Ono totiž dát nálepku na něco, čehož obsah není člověk na první pohled schopen zjistit, je docela užitečné. Hlavně když se potřebujete rychle zorientovat. Představte si třeba situaci, kdy máte v kuchyni několik stejných neoznačených dóz z neprůhledného materiálu, ve kterých je cukr, sůl, různé druhy mouky, krupice, rýže, čočka, fazole a další potraviny. Když si chcete osladit čaj, nebo osolit polévku, nezbývá vám nic jiného, než všechny postupně pootevírat, než narazíte na tu, kde se nachází vámi hledaný obsah. Což je dost nepraktické a zdlouhavé. Tak si na ně dáte nálepky, a když potřebujete příslušnou poživatinu, stačí jen sáhnout po příslušně označené dóze a je to. Tedy za předpokladu, že jste nálepkování neprovedli bez toho, aniž byste opravdu prozkoumali obsah dané nádoby a pochopitelně i za podmínky, že vaše schopnosti na identifikaci obsahu postačují. Jinak se vám totiž může lehce stát, že budete mít sice slaný čaj, ale zato sladkou polévku.

Úplně stejně to funguje i u nálepkování lidí. Je samozřejmě užitečné, když člověk ví, s kým má tu čest a co od něj tedy může očekávat. Díky tomu si pak lidé „stejných nálepek“ nemusí vysvětlovat svoje základní ideová východiska. A tak, když se potkají dva euroskeptici, nemusí se vzájemně přesvědčovat o tom, že současná EU není úplně to ono, nebo dva humanitární pašeráci nebudou ztrácet čas vysvětlováním si, proč je multikulturalismus bezva nápad. A je to užitečné i v případě, kdy se potkají dva názoroví odpůrci. A tak se třeba eurofederalista může připravit na reakce euroskeptika a naopak. Otázkou ovšem je, jak člověka onálepkovat správně. Poměrně dobře funguje, když si nálepku přidělí sám. Ovšem toto samonálepkování ne každý respektuje. Mnohem častější je tak situace, kdy někdo onálepkuje druhé. Taková nálepka však jen málokdy odpovídá realitě. 

Pokud se vrátím k onomu příkladu v úvodu článku, tak označení někoho za příznivce Ruska, nebo prezidenta Putina jen na základě kritiky západu svědčí přinejmenším o poměrně zúženém a zjednodušeném vnímání světa nálepkovačem. Obdobně jako když někdo označí za eurohujera někoho jen proto, že prohlásí „spolupráce států Evropy je prospěšná“. V obou případech zkrátka nálepkující ono nálepkování poněkud odfláknul. Nebo na to nemá. Pokud bychom se vrátili k naší kuchyňské analogii, tak je to v podstatě to samé, jako když takový člověk označí dózu nálepkou „Cukr“ jen proto, že obsahuje něco bílého.

Podívejme se blíže, co takového nálepkovače vlastně charakterizuje. Obvykle je to jeho černobílé vidění světa. Tedy to, čemu věří on sám, je samozřejmě bílé a vše ostatní je černé. Že by mohly existovat i jiné barvy, jej nikterak neznepokojuje. Se dvěma si totiž bohatě vystačí. A tak, když třeba někdo vyjádří nesouhlas s kroky současné opozice, tak je to pro něj automaticky babišovec, stejně jako ten, kdo se vyjádří o Andreji Babišovi nedostatečně kriticky. Analogicky platí, že ten, kdo nabádá ke střízlivému a racionálnímu postupu v otázce klimatických změn, nemůže být nikdo jiný než popírač, pokud se někdo opře do Miloše Zemana, je to lepšočlověk a kdo se pustí do Ruska je pochopitelně rusofob. A tak bychom mohli pokračovat dál.

Většina lidí se nálepkování snaží vyhýbat, nebo jej používat jen velmi střídmě a opatrně. Uvědomují si totiž, jak je to povrchní a tedy ošidné. Ale jsou lidé, kteří se bez těch všech havloidů, babišovců, lepšolidí a koblih ve svých projevech neobejdou. Když si pak z jejich vyjádření všechny ty nálepky odmyslíte, obvykle zjistíte, že vlastně už nic dalšího neobsahují. Ani myšlenku. Nicméně nám tito lidé svým nálepkováním přeci jen něco říkají. Sice nic o těch, které nálepkovali, ale zato hodně o sobě. A nic moc lichotivého to není.

Nálepkování budiž zkrátka pochváleno. Jednak si díky tomu člověk neosolí čaj, a jednak mu umožní vyvarovat se výměny názorů s někým, kdo diskutovat neumí, nebo nechce, obvykle však obojí...