„Červenáčku, tornu dolů“ upozornil Mirek Dušín svého kamaráda nastupujícího do tramvaje s batohem na zádech. Podle množství „toren“ na zádech cestujících se zdá, že dnes Rychlé šípy už moc lidí nečte. Je to ale úplně jinak...
To si takhle lebedíte v přecpaném vozidle MHD stoje na jedné noze, a ještě ne na své, když se kolem vás začne prodírat člověk s batohem na zádech (zvaný „batohář“). A když je přesně za vašimi zády, začne se otáčet, což mu jeho zádové zavazadlo moc neusnadňuje. A o co mu to jde hůř, o to větší úsilí do otočky vkládá. Vy nemáte pochopitelně kam uhnout, a tak je jeho snaha marná.
„Nevidíte sakra, že tu překážíte? Já potřebuju projít“ zpraží vás nevrle, když zjistí, že hmota jeho zavazadla nemůže hmotou vašeho těla při otočce proniknout. Jste z toho trochu zkoprnělí, ale v zájmu předcházení konfliktu se s omluvným pohledem co nejvíce natlačíte buď na okolostojící, případně okolosedící cestující. Načež batohář svoji otočku dokončí a posune se k nějakému jinému šťastlivci.
Pokud máte při tomto manévru v ruce něco (třeba mobil nebo knížku), co nedržíte dostatečně pevně, tak vám to nejspíš batohem z ruky vyrazí a ona věc skončí buď na zemi, nebo v klíně pod vámi sedícího cestujícího. A pokud se zároveň neřídíte pokynem „Cestující je povinen se za jízdy držet“, tak mu na klíně skončíte i vy sami. Což způsobí oboustranně trapné chvíle. O trochu jiné to je, když máte to štěstí, že sedíte. V tom případě padají věci okolostojících, případně i samotní okolostojící do vašeho klína, a jako bonus k tomu ještě dostanete batohem po hlavě, jste jím rozcucháni, nebo přijdete o brýle.
Situace je zdánlivě jednodušší, když si dotyčný batohář sedne. Ale zdání klame. Jsou totiž tací, kteří si ani v této chvíli svoje zavazadlo ze zad nesundají. V závislosti na jeho výšce pak sedí na větším či menším krajíčku sedačky, a o co méně svého pozadí umístí na sedátko, o to víc přečuhuje zbytkem těla do přepravního prostoru. Pokud jsou sedadla uspořádána tak, že se sedí zády k oknu (jako třeba v metru) a jde o batoháře vyššího vzrůstu, tak má nohy až do poloviny šířky vozu a ostatní cestující o něj zakopávají. Což dotyčný nese obvykle s nelibostí a z jeho pohledu lze vyčíst něco jako „kam čumíš, blbe“. Pokud jsou sedačky uspořádány tak, že cestující sedí proti sobě (například „čtyřky“ v autobusech), tak dosahuje svými koleny až k okraji protější sedačky, kam si tak může sednout jen trpaslík.
Když člověk vidí, jak se batoháři chovají, jen těžko se ubrání myšlence, že jde o bezohledná paka. Ale právě fakt, že si při sezení způsobují nepohodlí i sami sobě, tuto prvotní domněnku činí nepravděpodobnou. Bezohledné pako se totiž chová bezohledně vůči ostatním lidem, ale nikdy vůči sobě. A tak je téměř jisté, že by si takový sedící batohář své zavazadlo sundal a dál by si ho třeba na klín. Tedy kdyby mohl. Kdyby mu totiž batoh k zádům nepřirostl!
Co to jen musí být za utrpení... Jak špatně se musí takovému batoháři třeba spát. Na zádech to nejde, takže může spát jen na boku, nebo na břiše. Usnout se mu ještě podaří, ale pokud se začne ve spánku převalovat, tak se neustále budí a kvalita spánku nestojí za nic. A ráno je pochopitelně celý nevyspalý a rozmrzelý. Pak vleze do tramvaje, kde mu nějaký neuróza, který neví vůbec nic o jeho postižení, říká, že si má batoh sundat. Nebo mu nikdo nechce uhnout, když se se svým neoddělitelným batohem na zádech tramvají prodírá. No není pak poněkud prudší reakce takového člověka pochopitelná?
Tím ovšem trable nekončí. Jak asi musí být komplikované třeba takové oblékání. Tady by mohli pomoci výrobci oděvů tím, že by pro batoháře vyráběli oblečení speciální. Zatím je jedinou běžně dostupnou oděvní součástkou, která se dá oblékat přes batoh, pláštěnka. A přiznejme si, že to je hodně málo. Ale snad se výrobci chytnou za nos a s odpovídající nabídkou slušivého oblečení přijdou.
Aby k tomu ovšem mohlo dojít, tak si musí společnost konečně takto postižených lidí začít všímat, mluvit o nich a pochopit jejich trable. To je ale jen první krok. Tím druhým je nezbytnost změnit vnímání této menšiny většinovou společností. Je fakt, že zmiňovaný výrok Mirka Dušína vytvořil stereotypní společenský konstrukt, podle kterého má být normální si ve vozidle MHD batoh ze zad sundávat. Nicméně je zřejmé, že od doby, kdy jej Jaroslav Foglar napsal, prošla společnost velkou proměnou, a dnes tento výrok batohářskou menšinu diskriminuje. Myslím, že je na čase Mirkovi Dušínovi příslušnou „bublinu“ v kresleném seriálu trochu zvětšit a vložit do ní jiný text: „Červenáčku, nestyď se za svoji jinakost. A vy ostatní jeho odlišnost respektujte“.
Batoháři jsou zkrátka neprávem osočováni z bezohlednosti. Přitom ale jde jen o nešťastné lidi, kterým je třeba pomoci, respektovat jejich jinakost a přemýšlet, jak mohou inspirovat nás ostatní kabelkáře (tedy spíše kabelkářky), kufříkáře, brašnáře, síťovkáře, plastotaškáře, ledvinkáře a kapsáče (nezaměňovat s kapsáři). Společenskou diverzitu je zkrátka třeba podporovat. Z výhod, které sebou přináší pestřejší multizavazadlová společnost, pak můžeme těžit my všichni…
