Je individuální terorismus stejnou hrozbou jako ten islámský?

V souvislosti s nedávným teroristickým útokem proti muslimům v novozélandském Christchurch se objevily názory tvrdící, že terorismus je jen jeden a že není rozdílu mezi tímto činem a činy ve jménu islámu. Myslím, že to tak není...

Tyto názory nezaznívaly tentokrát od politiků, ale spíše v diskuzích a jejich příkladem nechť je článek pana Turnera Terorismus je pouze jeden. Osobně jsem jiného mínění a myslím si, že nelze házet všechny terorismy do „jednoho pytle“ a že například mezi individuálním terorismem a terorismem islámský jsou rozdíly značné.

Neznamená to, že by jeden z nich byl více zavrženíhodný, než druhý a že bychom se k pachatelům jedněch činů měli chovat shovívavěji, nebo naopak přísněji. Ani tím nemyslím, že by snad utrpení obětí jednoho druhu terorismu bylo menší než obětí terorismu jiného. Rozdíly vnímám především v závažnosti jejich hrozby pro společnost.

Individuální terorismus reprezentují například vraždění Anderse Breivika, pachatele z Christchurchu Brentona Tarranta a českého penzisty Jaromíra Baldy. Anders Breivik povraždil 77 lidí povětšinou patřící do řad levicové mládeže. Důvodem byl jeho nesouhlas s jejich politickým viděním světa a snaha zabránit jeho prosazování. Čin Brentona Tarranta je s vražděním Anderse Breivika v mnohém srovnatelný. Prezentovaný motiv je sice odlišný (msta za útoky muslimů v Evropě), ale jinak je mezi oběma pachateli značná podobnost. Dle mého soudu jsou oba frustrovaní psychopati neschopní zvládat svoje vlastní emoce. Jsou extrémně přesvědčení o své pravdě, považují ji za absolutní a mají potřebu ji prosadit za každou cenu. Se značnou mírou nadsázky zkrátka typy, kteří jsou schopni postřílet zaměstnance drůbežárny, pokud na základě shlédnutí reportáže o utrpení slepic dojdou k závěru, že takhle už to dál nejde a slepicím je třeba pomoci.

To Jaromír Balda je jiný případ. Jde o pomateného penzistu, který chtěl vykolejit vlak, svést to na muslimy a tím posílit protiislámské nálady u nás. Byl přesvědčen o správnosti svého chování tak silně, že mu v jeho tuposti nedocházelo, že tím ohrožuje něčí životy. O jeho vypatlanosti svědčí kromě jiného i to, že chtěl posilovat protimuslimské nálady v zemi, kde velká většina lidí žádné muslimy nechce i bez přesvědčování.

Všechny tyto tři činy spojuje to, že je jejich pachatelé vykonali sami, nebyli členy žádné organizované skupiny a nebyli napojeni na žádnou ideologii s masovou podporou ve společnosti. Mají sice svoje obdivovatele, ale těmi jsou jen obdobně pomatení prázdnolebci. Co se týká reakcí veřejnosti, tak někteří jejich činy využívají k exhibici vlastní „pobouřenosti“, velká část je odsuzuje „normálně“ a bez předvádění se, jiným je to tak nějak šumák a našlo se i několik exotů, kteří neodolali pokušení udělat ze sebe veřejně idioty a za jejich činy je pochválili.

Individuálnímu terorismu asi nebudeme nikdy schopni předcházet, protože nějaký magor přesvědčený o své absolutní pravdě a ochotný pro ni i vraždit, se objeví vždycky. Což není dobrá zpráva. Na druhou stranu je četnost takových útoků velmi nízká a nebezpečí, že by mohly nějak zásadně negativně ovlivnit společnost, je tak malé. A tak jejich asi nejvážnější společenskou hrozbou je to, že pokud jsou namířeny proti muslimům, mohou dávat záminku k útokům odvetným.

A nyní se podívejme na islámský terorismus a pokusme se jej zhodnotit z podobných úhlů pohledu. Nutně dojdeme k tomu, že:

• Muslimové se při páchání teroristických útoků opírají, nebo odvolávají na islám, a to jak z pohledu náboženského, tak z pohledu ideologického. Za jejich činy tedy stojí masová celosvětová ideologie.
• Svoje činy často páchají jako členové organizovaných teroristických skupin.
• Ke svým činům jsou často nabádáni radikálními imámy při kázání v mešitách. Občas se podaří některé z nich zavřít (jako třeba zde), ale je otázka, zda nejde jen o pověstnou špičku ledovce a v kolika mešitách se nenávist vůči nemuslimům káže nerušeně dál.
• Pachatelé teroristických útoků mají oporu a zázemí v muslimské komunitě. Třeba taková čtvrť Molenbeek je pro různé šmejdy dokonalá skrýš (zde).
• Islámský terorismus má mezi muslimy velkou podporu, jak uvádí zdroj zde. Podle něj až 35 % muslimů považuje terorismus za ospravedlnitelnou formu obrany své víry. A vzhledem k přecitlivělosti muslimů považujících za urážku islámu každý křivý pohled, není problém za „obranu víry“ schovat kdejaké zvěrstvo.

Islámský terorismus je zkrátka velmi často organizovaný, opírá se o silnou a rozšířenou ideologii, má svoje „politruky“ (= imámy) zajišťující výplach mozku těm, co útoky páchají a má podporu velké části muslimské veřejnosti. Dle mého soudu je tak násobně větší hrozbou než terorismus individuální. Výše jsem uvedla, že proti němu se prakticky nedá bojovat. Ale jsme schopni bojovat proti tomu islámskému? Vzhledem k závažnosti jeho hrozby by to bylo nanejvýš žádoucí. Ale jak na to?

Odpověď není jednoduchá. Současná eurovrchnost mu chce čelit omezováním střelných zbraní, zákazem nosit na veřejnosti nože a podobnými nesmysly. Tím jen dokazuje, že vůbec nechápe, která bije. Nebo jim v pochopení podstaty problému brání její ideologická zaslepenost. Kdyby si totiž zabývala analýzou problému, nemohla by si nevšimnout zjevné korelace mezi velikostí muslimské komunity v dané zemi a četností a dopady islámských teroristických činů na tamní společnost.

Co však s tím? Zbavit se muslimů? V tom nám brání to, čemu říkáme „hodnoty“. I když já bych to spíše označila za jakousi „kolektivní kulturní slušnost“. Občas někdo navrhne provést v Evropě důslednou deislamizaci. Tedy určitou obdobu denacifikace, která proběhla po válce v Německu. Z pohledu praktické realizovatelnosti jde ovšem o návrh z kategorie sci-fi. Islám má totiž na rozdíl od německého nacismu ve velké části světa silnou podporu, což by proces deislamizace rozhodně neulehčovalo. Dalším nápadem je pokusit se islám demokratizovat. Což je stejná fikce jako deislamizace, jen z opačné strany názorového spektra. Řešení tak zatím nemáme, ale alespoň bychom se měli pokusit situaci v Evropě nezhoršovat. Tedy předně opustit ideologii multikulturalismu, začít věci nazývat politicky nekorektně pravým jménem a přejít od keců o „důsledném vymáhání dodržování našich hodnot a pravidel“ k činům, které budou „dodržování našich hodnot a pravidel“ opravdu vymáhat.

Ostatně soudím, že EU, která umí o „dodržování našich hodnot a pravidel“ jen kecat, musí být zničena!