S blížícími se volbami do Evropského parlamentu kolem sebe často slyšíme, že si při nich zvolíme „naše“ zástupce v této instituci. To je ale zásadní omyl. My totiž v tomto orgánu žádné „naše“ zástupce nemáme a ani mít nebudeme.
Jednou z častých výhrad euroskeptiků vůči EU je nutnost podrobovat se „diktátu Bruselu“ a povinnost přijímat euronesmysly, které se tam odhlasují. Eurooptimisté na to reagují tvrzením, že si za to můžeme do značné míry sami, protože jsme do Evropského parlamentu zvolili špatné zástupce neschopné účinně naše zájmy hájit. Čekala bych od nich lepší informovanost. Protože touto argumentací jen přiznávají, že vědí starou belu o tom, koho europoslanci ve skutečnosti zastupují a čí zájmy tedy hájí. To totiž vyplývá z Lisabonské smlouvy, kde se o Evropském parlamentu píše v článku 14 odst. 2 toto:
„Evropský parlament se skládá ze zástupců občanů Unie.“
Pokud to ještě někomu z této věty nedochází, tak přidejme vysvětlení významu tohoto ustanovení tak, jak je prezentováno přímo na stránkách EU věnovaných výkladu Lisabonské smlouvy. Cituji (celý text zde):
„Podle čl. 14 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii je Evropský parlament (EP) složen „ze zástupců občanů Unie“, nikoli „zástupců lidu států“.“
Zdánlivě bezvýznamná věta mající ovšem dalekosáhlý dopad. A doklad toho, že výroky o volbě „našich zástupců do Evropského parlamentu“, jsou jen cancy na hony vzdálené skutečnosti. Žádní „zástupci občanů členských států“ totiž neexistují. Jen „zástupci občanů EU“. V praxi to znamená, že Evropský parlament a volby do něj fungují v obdobné logice, jako třeba volby do naší poslanecké sněmovny. Při nich si totiž také občané volí zástupce z kandidátů za jednotlivé volební kraje, kteří potom, pokud jsou zvoleni, nezastupují ovšem daný kraj, ale občany celé České republiky.
Analogie mezi vztahem volebních krajů vůči poslanecké sněmovně a členských států vůči europarlamentu je zřejmá. Při „domácích“ volbách je to v pořádku. Kraje jsou samosprávnými celky naší republiky, které ale nemají vlastní svrchovanost a jsou nedílnou součástí našeho státu.
V případě evropských voleb to ovšem vyvolává znepokojující otazníky. Při použití stejné analogie to totiž znamená, že členské státy EU jsou z pohledu Bruselu jen jakési správní celky a nikoliv útvary s mezinárodně-právní subjektivitou. A EU si jen tak mimoděk hraje na stát, který tyto celky zastřešuje. Tím jasně dokládá své směřování k cílovému uspořádání, kterým má být evropská federace, kde by byla úloha národních parlamentů okleštěna jen na správu příslušné gubernie. Ono k tomu máme ostatně celkem slušně nakročeno, protože už dnes je naše poslanecká sněmovna v případě přijímání evropské legislativy jen hlasovacím automatem naprogramovaným podle pokynů eurovrchnosti.
Když tedy naši europoslanci nezastupují nás, ale voliče celé EU, tak by tomu také měli lidé při volbách do Evropského parlamentu přihlížet. A nesledovat ani tak programy jednotlivých kandidujících subjektů, protože ty se stávají v podstatě nezajímavé, ale především to, do jaké frakce se chtějí po volbách zařadit. A sledovat její program. Což není úplně jednoduché, protože ucelený dokument ne vždy existuje a někdy se lze orientovat pouze podle prezentovaných tezí. Což jsou zpravidla jen obecné bláboly. Další potíž spočívá v tom, že není nikde psáno, zda v příslušné frakci daná strana skutečně skončí.
Je tedy zřejmé, že volič vlastně ani neví, pro jaký program hlasuje. Mohlo by se pak dokonce stát i to, že třeba politická strana prohlašující se za euroskeptickou může kvůli blízkosti dalších částí programu (třeba v sociální oblasti) vstoupit do frakce, která bude naopak podporovat hlubší integraci. A občan, který dal hlas někomu, kdo mu sliboval oklešťování bruselské byrokracie, se pak nebude stačit divit. A ještě mu budou eurooptimisté předhazovat, že takto rozhodl ve volbách, tak teď může akorát tak držet ústa.
Takže až se před vás v blížící se předvolební kampani postaví politici a budou vám tvrdit, jak že „budou hájit na půdě Evropského parlamentu zájmy České republiky“, věřte jim jen tu první část výroku. Tedy, že „na půdě Evropského parlamentu budou hájit zájmy“. Ale nikoliv České republiky, ale svých politických frakcí a voličů těch zemí, ve kterých dokáže daná frakce svoji podporu přetavit do největšího počtu poslaneckých mandátů.
Nicméně europoslanci nejsou jediní naši „domnělí“ zástupci na bruselské úrovni. Ještě tam máme eurokomisaře. O něm Lisabonská smlouva říká, že „je vybírán podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“ Jinak řečeno musí to být především uvědomělý eurosoudruh a rozhodně jej není možno považovat za zástupce země, která jej do Evropské komise navrhla. Jinak by totiž jen těžko poskytoval „veškeré záruky nezávislosti.“
A tak jediný, kdo v Bruselu skutečně zastupuje naši republiku, je náš zástupce v Evropské radě. Je nám tam však pendrek platný, protože může být hravě přehlasován. Sice se traduje, že by nikdo neměl být válcován v „důležitých otázkách“, ale když se před lety hlasovalo o migračních kvótách, tak bylo v praxi vidět, že ve vnímání slova „důležité“ se členové EU moc neshodnou. Z pohledu těch, co se chtěli nevítaných hostů zbavit, šlo o otázku „nedůležitou“ a tedy řešitelnou přijetím kvalifikovanou většinou. A z pohledu těch, co před nimi chtěli zůstat uchráněni, pak naopak „důležitou“ a tedy návrh migračních kvót měl být přijímán jednomyslně. Nedělejme si iluze, že to bylo naposledy, kdy si pod slovem „důležitý“ představil každý stát něco jiného. Myslím, že rozhodujícím faktorem určující napříště „důležitost“ něčeho, bude to, nakolik je pro velké státy EU důležité, aby něco bylo, nebo nebylo „důležité“.
Takže kolem a kolem - europoslanci nás nezastupují, eurokomisař(-ka) taky ne, a tak nás zastupuje jen jeden člověk v Radě. A jak říká klasik, tak pokud se nám něco nelíbí, může v Radě naším jménem nesouhlasit, může proti tomu protestovat, ale to je tak všechno, co s tím může dělat. No neberte to...
Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena!
