O českém vlastenectví

I když nemám rád zevšeobecňování, včera jsem se nad článkem o klecových lůžkách utvrdil ve svém dojmu o naší národní povaze, konkrétně o vlastenectví spousty Čechů.

To se probouzí pouze ve dvou případech: při úspěchu sportovních reprezentantů, nejlépe v kolektivních sportech, a při kritice od cizinců. Zbytek roku tohle vlastenectví někde leží ukryto v nejodlehlejších koutech mozků a nijak se neprojevuje. Naopak, titíž lidé v mezidobí přizvukují i těm nejzběsilejším blábolům, o české typické malosti a nepoctivosti a, nebo o vyčůraných malých českých lidičkách, které musí obyvatelé civilizovaných západních zemí naučit všechno možné, zejména pak pracovat. Někteří se dokonce v tomto smyslu sami vyjadřují.

Běda však, pokud se ozve cizinec s tím, že se mu cokoliv v Česku nebo na Češích nelíbí. Okamžitě se strhne lavina nadávek hrubého zrna na adresu jeho domácí země. Němci a Rakušáci jsou všichni jódlující nacisti v kožených šortkách, Američani, kromě toho, že jsou tlustí z neustálého požírání hamburgrů, mají další smrtelný hřích - nedokážou nás ukázat na mapě! A co teprve ti nechutní, špinaví, ožralí ruští mužici! Zdejší diskuze pod článkem o tom, jak fanoušci Spartaku Moskva dostali na sparťanském stadiony do huby od pořadatelů, na mě zanechala obzvlášť silný dojem. Zkrátka internetové diskuze po takovéhle kritice se nesou v podobném duchu, jako Völkischer Beobachter ze září 1939.

Už jsem bohužel zapomněl autora sloupku z nedavné mladé fronty, který pojmenoval možnou příčinu tohohle dvojího metru. Už dlouho se nás média snaží přesvědčit o tom, jak všechno stojí neslušně řečeno za hovno. Třeba v televizních zprávách vyplňuje veškerý prostor mezi hádkami politiků zdražování, požáry, vraždy a loupeže. I v politických komentářích vysoce převládá názor, že všechny změny jsou k horšímu. V lidech tak vzniká představa o Česku jakožto jakési odporné skládce řízené částečně dementy, částečně gangstery, kde na obyčejného člověka neustále číhají stále nové a dokonalejší nástrahy. Když se tady na idnes diskutovalo o mottu pro český stát, v diskuzi převládala hesla jako nebát se a nakrást, ráj zlodějů a podobně.

Snad mi prominete ten patos na závěr, když tomu budu odporovat. Já mám svoji zemi rád, protože je krásná a protože se mi v ní dobře žije. Zrovna tak Češi jsou z věší části milí, poctiví a pracovití lidé, a v poměru k velikosti našeho národa se tu našlo mnoho skutečně světově významných osobností. Myslím, že bychom si tohle měli pamatovat, a potom nás nějaké poznámky o klecích v blázinci, které ve skutečnosti vůbec nezajímají ani běžného Angličana, aniběžného Čecha, nechají v klidu.