Moje vlastní matka si o mně myslí, že jsem cvok. Pokaždé udělám tu chybu, že když mi zavolá a zeptá se, co je nového, tak jí pravdivě odpovím.
naseinfo.cz
Řekněme, že tento rok je poněkud náročný na změny. Začal kocovinou na Šumavě, ale už za týden jsem jela zpět do Paříže, kde jsem v té době učila češtinu a psala diplomovou práci.
V posledním ročníku vysoké školy, který navíc trávíte mimo Českou republiku, se zkrátka věci mění rychle. Mohlo to tedy vypadat asi tak, že v lednu jsem tvrdila, že se vrátím do Čech a půjdu učit na gymnázium. V únoru už jsem byla příliš zamilovaná do nového francouzského přítele, a tak jsem tvrdila, že možná zůstanu v Paříži a budu učit tam. V březnu se mi začal zamlouvat přítelův dům v Provence, kde by se dal udělat pěkný hotýlek. V dubnu jsme vymysleli, že není nutno zůstávat na území francouzského státu v Evropě a rozhodli se odjet za bratrem do Karibiku, kde se budou dobře prodávat náušnice, které vyrobím. V květnu jsem nevěděla vůbec nic, protože se blížily státnice a deadline diplomové práce. V červnu jsem odjela zpět do Čech dokončit své studijní závazky a pracovat na připravovaném projektu pro české krajany. V červenci definitivně padl odchod do Provence i Karibiku odchodem Francouze. V srpnu jsem se vrátila do rodné Plzně, konečně jsem se vyspala a pak to přišlo:
Panika. Panebože, co tedy budu dělat? Budu učit? A co? Budu podnikat? A s čím? Budu dělat jinou práci? A jakou? A to všechno… kde? Na mou osobu začaly útočit všechny myšlenky a nápady, které se do té doby ukrývaly v šedé kůře mozkové a čekaly na svůj čas, nutno podotknout, že všechny najednou. Začaly proti sobě vést klání a vždy několik dní úspěšně vítězil ten či onen méně či více šílený plán mé budoucnosti. Do toho všeho mi pravidelně volala moje maminka, někdy se mi snažila poradit, někdy mi říkala, jaké viděla nabídky práce, jindy se tvářila, že volá „jen tak“, ale většinou hovory končily tím, že: „to zkrátka nemá smysl.“
Chápu, že chápat nás absolventy, je těžké. Včera jsem mluvila o tom, jak rozesílám životopisy a dnes v klidu oznámím, že si asi pojedu na pár týdnů přivydělat peníze někam do Švýcarska. Život se zkrátka děje hrozně rychle.
Kromě rychlosti se život vyznačuje také svojí omezenou lhůtou trvání, může se mi pak někdo divit, že nad svou budoucností tolik přemýšlím a chci si dobře vybrat. Ruku na srdce. Kdo z vás ví, co chce? Anebo dobře, kdo z vás to ví a opravdu to dělá? Je to tak špatné chtít vymyslet po čem toužíme a věřit tomu, že toho dosáhneme? Kdyby to tak nedělal nikdo, žádné velké objevy by nebyly objeveny, velké společnosti založeny a vůbec bychom se nejspíš pásli někde na louce.
Prosím proto rodiče všech absolventů. Buďte ke svým cvokům s čerstvým titulem shovívaví. Můžete být rádi, že mají otevřenou mysl, jsou kreativní a třeba dojde i k nějakému tomu objevu.
