Ten hřejivý pocit u srdce, když vám rodiče řekli: „Ty jsi ale hodný kluk,“ zmizel někde v dáli přibližně kolem třináctého roku. Pokud jste nadále zůstávali hodnými kluky v pubertě, byli jste pro své vrstevníky pravděpodobně maminďáčci, šprti nebo minimálně divní.
Ještě horší to však začalo být, když jste projevili zájem o druhé pohlaví. Kolikrát jste si vyslechli: „Víš, jsi moc hodný, ale…?"
Po večerech se děvčata rozprostřou po barových židlích a začnou rozebírat to nejdůležitější téma na světě (ne, nemyslím světový mír). Po pár cosmopolitanech přijde na řadu hodnocení nejnovějších objevů, pokud zazní charakteristika „hodný,“ místo obdivných pohledů sklidí dotyčná většinou soustrastné poklepání po rameni.
Po tom všem se nemůžeme divit, že mužské pokolení nabývá v průběhu let a zkušeností pocitu, že když řekneme „hodný,“ myslíme tím „blbý“ a z toho, co jim bylo vtloukáno do hlavy, když my jsme ještě nosily copánky, se snaží za každou cenu vymanit. Knihkupectví jsou plná chytrých knížek o tom, jak holky milují grázly a kluci potvory, a tak se všichni strašně snažíme státi se a býti tím správným grázlem a správnou potvorou.
Jenže… pak nám pár grázlů zlomí srdce a my začneme přehodnocovat, zda je opravdu nejlepší nápad milovat hloubavého bohéma, který nám šeptá vlastní verše při měsíčku, ale někdy se zapomene u absintu a nepřijde tři dny domů, nebo radši někoho, kdo dodrží, co řekne, vezme nám tašku a podrží vlasy, když to přeženeme na večírku.
Ještě horší je to s přibývajícím věkem a začínající touhou něžného pohlaví hnízdit a zakládat si rodinu. Najedou, i když to nahlas před kamarádkami nepřiznáme, začínáme po očku pokukovat, kam se všichni ti hodní kluci, které jsme před pár lety odpálkovaly, poděli. Vzhledem k předešlé redukci je výskyt podobných stvoření celkem nízký. Všichni zbylí příslušníci této skupiny se tak musí mít stále na pozoru před davem vdavek chtivých samiček.
Zkrátka, hodní kluci to mají opravdu těžké!
