Tento rok, 25. dubna, vzpomínala Turecká republika dvě stoletá výročí, vztahující se k první světové válce, ve které tento stát ještě neexistoval. To první je stoleté výročí vítězné bitvy o vstup do Černého moře u poloostrova Gallipoli, kde Osmanská říše porazila britská, australská a novozélandská vojska a to druhé je výročí zahájení etnického sjednocování do té doby mnohonárodního osmanského státu pomocí likvidace největší národnostní menšiny národa Arménů.
Tu bitvu tehdy Turci vyhráli. Jedním z velitelů v bitvě u Gallipoli byl Mustafa Kemal, syn osmanského úředníka albánského původu, narozený v řeckém městě Soluň (odkud k nám dříve přišli Cyril s Metodějem se speciálně pro Slovany vyrobenou abecedou), od dětství student vojenské školy, ve čtyřiadvaceti letech absolvent vojenské akademie. V době gallipolské operace mu bylo tedy 34 a po světové válce se mu podařilo vybojovat nezávislé Turecko, které bylo v roce 1923 mezinárodně uznáno. Mustafa Kemal se stal otcem všech Turků, podobným Tatíčku Masarykovi Československé republiky.
Ale na rozdíl od Masaryka, který nám díky komunistům tak trochu vymizel, Atatürk je věčně živý. A to přesto, že pocházel ze Soluně, byl zřejmě albánské národnosti a měl modré oči (rozhodně modré oči má na magnetce na ledničku, kterou jsem si minulou sobotu koupila v Istanbulu na letišti). Jeho sochy a busty stojí u každé školy i radnice, ale visí ve formě bannerů i na obchodech s libovolným zbožím (tedy ne na všech a asi ne povinně).
Ve městě Çanakkale, proti Gallipolskému poloostrovu na asijské straně Dardanel je pevnost, tak jako i na evropské straně. Dnes je v areálu vojenské námořní muzeum s expozicí Bitvy. Ten areál hlídají od večera do rána vojáčci v historické uniformě z 1. světové války (nesměla jsem si vojáka bohužel vyfotografovat) a také Mustafa Kemal v keramickém provedení, vznášející se na nebi mezi oběma pevnostmi a vysílající jako Slunce své paprsky na lodě, plující dardanelským průlivem.
Socha Mustafy Kemala stojí i v areálu jako socha nesmrtelného strážce, který se narodil v roce 1881 a … bude žít věčně. Mustafa Kemal chtěl udělat z Turecka moderní, demokratickou a sekulární zemi. Nynější prezident Erdogan podporuje islám rozhodně víc, než je obvyklé v zemích severního Středomoří. Staví stovky nových mešit nejen na území Turecka, ale i na Severním Kypru, který Turecko obsadilo v roce 1974 a různě jinde na světě, dokonce by rád postavil mešitu na Kubě, kde prý už nějaká stála, když tam doplul Kryštof Kolumbus.
U nás v Karlových Varech se v roce 1918 Attatürk léčil z jaterních potíží, tak jako mnoho důležitých lidí od poloviny 19. století do začátku 2. světové války. Nebyl to asi správný muslim, kromě čaje a kávy pil i alkohol, což u člověka, vyrostlého v Řecku, byť i patřícím tehdy k Tureckému impériu, nijak nepřekvapuje. Karlovy Vary možná prodloužily jeho život coby tureckého presidenta, ale nakonec stejně umřel na jaterní cirhózu. Teď by si jeho rodáci přáli mít v Karlových Varech jeho pomník (zatím je tam jen cedulka na budově hotelu, kde byl ubytován a který se dnes jmenuje Carlsbad Plaza). Pravda je, že člověk zvyklý žít v Turecku, kde je zobrazení tohoto člověka v různých velikostech a materiálech mnoho, se ve městě, kde není na ulici ani jediný jeho obraz, musí cítit dost divně. A třeba by nám Atatürkova socha do Varů přivedla nové lázeňské hosty, když Rusové vypadli, protože částečně nesmějí, částečně z finančních důvodů nemohou a částečně se chtějí konečně zase po letech podívat na Krym. Turků je skoro 80 milionů a určitě je jich spousta na tom hospodářsky mnohem lépe, než obyčejní Rusové.
Ale zase protestují Arméni. Těch prý zbylo asi 10 milionů, z toho tři miliony v Arménii. No tak to se ta socha Mustafy Kemala Karlovým Varům asi vyplatí.
