Titanic ztroskotal před sto lety. Jestli si pamatuji dobře začátek starého filmu o této tragédii (film s Leonardem DiCapriem jsem neviděla), bylo to hlavně proto, že jeho kapitán chtěl vyhrát jakousi cenu pro nejrychlejší přeplutí Atlantiku, a to hned při úplně první plavbě i když věděl, že na trase je ledovec.
Trajekt v prázdninovém rájiLenka Pokorná
Costa Concordia ztroskotala před pár dny. Nejspíš proto, že frajer kapitán chtěl nějaké slečně předvést, jak podá skleničku vína z lodi svému kamarádovi na pevnině. Protože se neštěstí nestalo uprostřed studeného Atlantiku, ale jen pár metrů od italské pevniny, mrtvých není tisíc pět set, ale jen asi 30, protože spousta lidí na pevninu prostě doplavala. Naštěstí plavat dnes umí skoro každý a těch pár set metrů v dnešním oblečení není až zase tak velký problém i v ne zrovna teplé vodě.
Ale jak je vidět, každá frajeřina je nebezpečná, asi ohrozí méně životů, když dotyčný frajer vyrazí na dálnici ve svém novém Porsche, to v případě smůly ohrozí jen několik málo životů, ale zase frajerů s rychlými auty je mnohem více, než kapitánů velkých zábavních lodí.
Já osobně lodě miluji jako každý vnitrozemec. Ale z velkých lodí jsem jela jen na pár trajektech a jízda netrvala nikdy víc než několik hodin. Zábavní lodě vypadají neuvěřitelně, ale na těch bych se plavit nechtěla. Ne proto, že bych měla strach ze ztroskotání, opravdu jsem si do nedávna myslela, že z tragédie Titaniku se odborníci poučili, ale asi ne dost. Protože když se dost dlouho nic nestane, tak na to nebezpečí zapomeneme a začneme šetřit, aby byly větší zisky. Šetříme na záchranných člunech, na kvalifikaci pracovníků, na kvalitě veškeré práce.
A taky proto bych nechtěla jet na zábavní lodi, na které se mnou jedou ještě tři tisíce dalších „rekreantů“. Tři tisíce lidí, to je malé město nebo dost velká firma. A to všechno někde daleko od možnosti vystoupit........
Ale lodi miluju. Poprvé jsem jela na lodi, tedy na vyhlídkové lodi, na orlické přehradě. Bylo to ve třetí třídě základní školy. Moře jsem poprvé viděla až v sedmnácti, ve Warnemünde u Rostocku v tehdejší NDR. Tehdy jsme tam jeli z Berlína, kde jsme byli na výměnném pobytu, organizovaném gymnáziem, které jsem navštěvovala. Moc jsem se těšila, že odpoledne vyjedeme na lodi na moře, ale přišla bouřka a nejelo se nikam.
Velké lodě jsem potom viděla v mnoha přístavech na Baltu nebo na Černém moři, ale nikdy jsem na žádné nejela. Viděla jsem ponorky a výzkumnou loď kosmonaut Vladimír Komarov v Oděse přímo pod slavným schodištěm, známým z filmu Křižník Potěmkin, obchodní lodě i školní plachetnici Dar Pomorza v Gdaňsku, velké trajekty v Jaltě i v italských a řeckých přístavech. Jela jsem po rozbouřeném moři na trajektu z Oostende do Ramsgate i na klidném moři mezi Korsikou a Itálií. A jela jsem na různých vyhlídkových loďkách mezi různými přístavy na mořích i řekách a na Máchově jezeře.
Ale nikdy jsem na lodi nepřespávala a ani to neplánuji. I když je to ideální místo na dobrodružství. Určitě představa dobrodružné plavby jako z románů slavných spisovatelů vede k oblibě plaveb na lodích jako byl Titanic nebo Costa Concordia. Těm z Titaniku a z Costy Concordia to vyšlo, pokud to přežili, budou mít až do konce života téma, které každého zaujme. Nám ostatním zůstane ta možnost vyrazit do Karibiku nebo do Indického oceánu na velké lodi a doufat, že se něco stane, že nebudeme od rána do večera jen běhat mezi jednotlivými palubami z kajuty na snídani, po snídani na svačinu, po svačině na oběd, potom na zákusek s kávou, večer na večeři a po večeři do kasina a tak celých deset dnů, vše s výhledem na moře a přístavy.
Asi si to odpustím. Ale nějaký ten trajekt nebo malá výletní loď, nebo třeba jachta, to si určitě dám říct.
