Světové výstavy se konají od poloviny 19. století, ale těch slavných v mých očích moc nebylo. Jedna z těch nejslavnějších v roce 1889, pořádaná k výročí Francouzské revoluce, dala na dlouho slávu Paříži,
když tu byla postavena Eiffelova věž. Slavná je také výstava EXPO v roce 1958 v Bruselu (kde se objevila Laterna magica a bruselský styl). Tak trochu si (z televize) pamatuji EXPO 1967 v Montrealu, které bylo pro naši zemi také dost úspěšné, prý nejen kvůli Kinoautomatu, ale i díky restauraci.
Letos pomalu končí EXPO v Miláně, které jsem navštívila. Chtěla jsem aspoň jednou vidět jeden z největších a nejreprezentativnějších dočasných zábavních parků na světě. Bohužel, Italové jsou asi stejní jako my Češi a nechávají tedy návštěvy výstav na poslední chvíli, takže tam bylo neuvěřitelně plno, všude fronty a hlavně všude spousta školních a dokonce i školkových dětí. Do některých pavilonů se čekalo i několik hodin. Tyto pavilony jsem nenavštívila.
Náš pavilon vypadá jako taková trochu větší chata s bazénem. V bazénu je „autoletadlopták“, aby každý věděl, co u nás vyrábíme, kolem bazénu jsou plátěná lehátka a výčep piva, na střeše zahrádka, jakou musí mít každá chata. Kdyby tam autoři dali ještě pořádnou promítací plochu (nejlíp pěkně na fasádu nad bazén nebo radši nad stánek s pivem), a promítali tam krásy naší vlasti, řepková i jiná pole, detaily hub, filmy o výrobě piva a slivovice, nebo třeba film Postřižiny a Staré pověsti české, asi by pavilon byl vyhledávanější.
Takhle největší fronty byly před pavilonem Japonska (údajně 4 hodiny – za to mi ti robotíci opravdu nestáli) nebo třeba Kazachstánu, který byl obrovský a celý stříbrný a samozřejmě i před pavilony bohatých ropných zemiček, jako Kuvajt nebo Emiráty. V žádném z těch pavilonů jsem nebyla. Ale zajímavé byly nejenom samostatné pavilony bohatších zemí, ale i expozice chudých zemí z Afriky a Tichomoří, soustředěné do společných pavilonů výrobců kávy, kakaa, rýže, ovoce a zeleniny. I chudé a pouštní země něco produkují, třeba koření nebo neobvyklé druhy obilí a dřeva.
Turkmenistán předváděl největšího prezidenta na světě (počítám tak 10 metrů), vánoční cukroví a něco, co vypadalo jako Jar, Slovensko Ptáka Noha ze starých příborů a kos a strom z dřevěných píšťalek. Itálie ukazovala mimo jiné průmyslovou výrobu těch nejlepších potravin a africké ženy malovaly henou ruce bílých návštěvnic. V tureckém stánku se stála fronta na kebab. Americký pavilon měl fasádu z truhlíků, osazených zeleninou a na izraelském pavilonu rostlo obilí.
Pavilon Ázerbájdžánu je plný barevných tulipánů, které se rozsvěcejí, když se jich dotknete a zavařovaček s ovocem a zeleninou. Ve španělském pavilonu se promítala malá i velká videa s recepty na přípravu známých jídel.
Argentinský pavilon byl jeden velký dopravníkový pás a promítání historie vzniku výroby potravin poté, co sem přišli bílí lidé. Ti bílí přinesli nejen do Argentiny život, který původní obyvatelé neznali. Inkové prohráli válku s pokročilejšími zbraněmi Španělů a byli vyhubeni. Většina země se stala poli a pastvinami, lidé jsou převážně bílí, což v Jižní Americe není tak běžné.
Brazílie je méně bílá a na výstavě lákala na ohromnou síť, po které se dalo vyjít z přízemí až do druhého patra, pod kterou v truhlících rostly banánovníky i jiné rostliny a na závěsné truhlíky a krmítka pro ptáky.
Ruský pavilon vypadá jako vojenská čepice, taková ta největší na světě, co ji nosili naši okupanti z roku 1968 a dodnes ji nosí naším panem prezidentem milovaní Alexandrovci.
Nevím jestli ten tvar budovy, který není tak snadno patrný, protože ze všech stran jsou velmi blízko dalšístavby, má znázorňovat pouze nám známý „BOJ O ZRNO“, nebo snad něco jiného?
