Na rozdíl od většiny rodilých Pražáků, nedisponujících ani v dětství jakýmikoliv blízkými příbuznými na vesnici, většinu života jsem prožila s vejci, která nikdy nebyla v kleci. Na pražské zahrádce chovala slepice nejprve generace mých prarodičů a poté mých rodičů. Poslední slepice byla uvařena v polévce někdy kolem roku 2000.
Vejce z klecového chovuLenka Pokorná
Domácí vejce byla naprosto samozřejmá věc. Problém byl ale všechny ty ptáky nakrmit. Na rozdíl od vesničanů, vlastnících políčka, neměli ani mí prarodiče vlastní obilí, takže to bylo nutno kupovat. Ale jinak samozřejmě slepičky přispívaly k minimalizaci biologických odpadů, vyvážených našimi ostatními spoluobčany na skládky. Slepice snědly kromě tvrdého pečiva, zbytků jiných jídel, trávy a semínek plevelů také asi půl metráku pšenice za rok, ale to nebyl zase takový problém obstarat.
S našimi slepicemi byly spojeny samozřejmě i různé historky, jaké běžní Pražáci znají pouze z vyprávění. Případy, kdy stará slepice, již nevhodná pro výrobu vajec (u nás se této činnosti říkalo „snášení“), než se dostala do hrnce, kde měla být uvařena na polévku, přičemž maso bylo doplněno smetanovou omáčkou a snědeno k nedělnímu obědu, běhala po zahradě, ačkoliv její useknutá hlava zůstala ležet vedle špalku, byly poměrně běžné.
Nastala i situace, kdy můj otec nakoupil jednodenní kuřátka, která byla špatně vysexována a byl mezi nimi jeden kohoutek. A kohout, když vyrostl, převzal nejen vedení slepičího hejna, ale chtěl velet celému domu, o což soutěžil s naším tatínkem, takže na něj nalétával a pokoušel se mu vyklovat oči. Bylo nutno ho odstřelit (toho kohouta, samozřejmě). Za tím účelem jsem požádala kolegu, sportovního střelce (kolega myslivec odmítl, že střílet kohouta v ohradě neodpovídá mysliveckým předpisům), aby se ptáka pokusil zastřelit. Kdo to nezkusil, neví jak je těžké trefit sportovní puškou kohouta do hlavy. Jinam to nejde, po peří střely pořád klouzaly. Ale povedlo se, kohout byl zneškodněn a sněden.
Nejkrvavější historkou byla ale ta z doby jen několik let před definitivním (?) koncem chovu slepic na naší zahrádce. Měli jsme devět slepic, mladých, vychovaných z malých kuřátek, ale přiměřeně neukázněných, jak už tak mládež bývá. Tehdy jsme někdy slepice pouštěli z výběhu, aby mohly uzobávat trávu a večer jsme je zase zavírali, aby spaly pod střechou. Tenkrát jsem byla sama doma a slepičky se usadily na jabloni a nedařilo se mi je zavřít. A tak zůstaly přes noc venku, což se jim stalo osudným. Ráno byla všude spoušť. Slepice s ukousnutými hlavami, potrhané, některé jsme hledali celý den.
A krátce poté jsme náš chov zlikvidovali. Tatínek už nebyl ve formě a vajec bylo v supermarketu vždycky dost a za levné peníze. A co teď. Lidé zcela bez zkušeností začínají s chovem slepic na vajíčka. Náš kurník ale má svých osmdesát nejlepších let už za sebou. Do velikonoc už asi slepičky neseženu. Tak po Velikonocích?
