Mariánské Lázně byly a jsou oblíbeným místem různých celebrit. Celebritou byl Johann Wolfgang Goethe, britský král Eduard VII., Miroslav Horníček, celebritou je spisovatel Vladimír Páral i Jiří Paroubek. Ale se žádným z nich jsem se v Mariánkách nesetkala.
Fontána po sezóněLenka Pokorná
Ale několik lidí, které jsem tam potkala, mě zaujalo. V roce 1978 jsem v Mariánkách byla jako doprovod mé maminky a také jsem se pokoušela léčit si alergickou rýmu, pila jsem a inhalovala Lesní pramen, který má mít na dýchací cesty dobrý účinek. Ale tři týdny, to je spousta času, který je potřeba nějak vyplnit. Tak jsem se také přihlásila na cvičení a poznala jsem nejstarší cvičitelku svého života. Paní bylo určitě aspoň osmdesát let, byla drobounká a velmi štíhlá a asi ohebnější než já. Nikdy bych nevěřila, že člověk v tom věku má ještě chuť a sílu, přesvědčovat většinou mnohem mladší lidi k tělesnému pohybu. Moje babička byla asi stejně stará, a také štíhlá, ale cvičit by určitě nikdy nešla. Dnes jsou aktivní sportovci v tom věku také rarita, ale víme o tom, že existují. Tehdy se mi tomu ani nechtělo věřit. Ale paní učitelku tělocviku jsem obdivovala, zvlášť když jsem ji potkala na promenádě v elegantním kostýmku. Tak bych chtěla jednou vypadat!
Druhá osoba ze stejné doby, kterou jsem potkávala ve městě, byl mladý kněz z kostela Nanebevzetí Panny Marie. V lázních jsem byla právě v krátké době pontifikátu Jana Pavla I, v září 1978. V chrámu se konaly bohoslužby a většinou bylo plno. Nebývale plno. Jednou jsme se s maminkou večer vracely z procházky a řekly jsme si, že se půjdeme podívat na mši. Ale v kostele bylo skoro prázdno, jen pár velmi starých řádových sester poslouchalo starého pana faráře. Ale mladý měl vždycky plno. Byl mladý, tak do třiceti let, blonďáček. Asi je přece jenom důležité, jestli je kněz přitažlivý jako muž, i když teoreticky by měl být jako Bůh bezpohlavní?
Když jsem později znovu byla jen krátce v Mariánkách, ptala jsem se místní paní průvodkyně, jak se daří mladému panu faráři. „Ale, ten už tu není. Před pár lety sem přijela nějaká Francouzka a odvezla si ho do Francie.“ Opravdu by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo.
Další setkání v Mariánských Lázních přišlo 29. listopadu 1989. Krátce před tím, než se v pátek večer dne 17. listopadu 1989 všechno u nás změnilo, chtěla jsem i já udělat změnu ve svém životě a začala jsem se ucházet o zaměstnání při výstavbě tehdy zahájeného nikdy nedokončeného lázeňského domu Arnika přímo pod kolonádou Maxima Gorkého. Projekt byl už tehdy velmi kontroverzní, vyvolával odpor ochránců přírody, balneologů i řady dalších lidí pro svou nadměrnou velikost i umístění. Dnes po něm zbyly jen betonové základy. Než mě tamní oddělení pro výstavbu tohoto komplexu pozvalo na pohovor, byl konec listopadu. Jela jsem tam autobusem a mluvila jsem s vedoucím toho oddělení.
Už při cestě tam jsem byla překvapená. V Praze se děly věci, v podstatě už bylo všechno jasné, ale tam v pohraničí se nedělo skoro nic. Jen na hotelové škole visel transparent a na výloze cukrárny byly xeroxové letáčky formátu A4. Jinak nikde nic. Můj potenciální vedoucí mi dal domů kádrový dotazník k vyplnění a já jsem odjela. Doma jsem se rozhodla, že zatím místo měnit nebudu a raději počkám, co se bude dít. A pak se ozvali z osobního oddělení firmy, kde jsem pracovala s informací, že z Lázní požadovali mé kádrové materiály včetně posudku z místa bydliště. Osobní oddělení tuto žádost odmítlo a místo toho mě informovalo. Vůbec jsem netušila, že ještě něco takového funguje, protože v Praze všechno vypadalo už docela jinak.
Mariánky jsou moje oblíbené místo, ale taky je to tak trochu konec světa. Tak, jak to bylo vždycky.
