Schengen a já

Schengen je obec v Lucembursku, těsně u francouzských hranic. V roce 1985 tu pět z tehdejších deseti členů podepsalo dohodu o odstranění pohraničních kontrol.

V té době jsme se my, občané tehdejší Československé socialistické republiky, nemohli k některým hranicím našeho státu ani přiblížit. Týkalo se to nejen hranic s tehdejší „kapitalistickou cizinou“, ale i některých hranic se státy „socialistického společenství“, především hranice se Sovětským svazem (nyní slovensko-ukrajinská hranice), ale po roce 1981 se to týkalo i hranic s Polskem například v Krkonoších, kde existovala Cesta Československo-polského přátelství, hlídaná v této době ale velmi ostražitě polskými pohraničníky generála Jaruzelského.

Na Západ (tedy říkalo se tomu Západ, ale byla to Vídeň, která je rozhodně od Prahy na jihovýchod) jsem se poprvé dostala 13. prosince 1989, kdy nás (všechny Čechoslováky) pozval tehdy populární starosta Helmut Zilk, později podezřívaný ze spolupráce s STB. Cesta byla sice bez dříve nutné výjezdní doložky (vlastně výjezdního povolení) i bez devizového příslibu (tehdejší Státní banka československá každému vyměnila ekvivalent 500 Kč za příslušnou západní měnu, kterou zaznamenali do občanského průkazu), nicméně s hraniční kontrolou a také, vzhledem k počasí a neuvěřitelnému počtu podnikových a jiných autobusů na trase, s neuvěřitelně dlouhou čekací dobou na hraničním přechodu.

Posléze se podmínky překročení hranic do okolních států a do západní Evropy zlepšovaly, v roce 2007 jsme vstoupili do schengenského prostoru a na časově i jinak náročné cestování jsme skoro zapomněli. Tedy ti z nás, kteří v poslední době překračovali hranice směrem například na Balkán, si na tyto potíže vzpomněli. Já jsem například v roce 2013 byla na turistickém zájezdu v severním Řecku, přičemž cesta tam vedla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Makedonii, zpátky přes Bulharsko, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. V roce 2012 jsem byla na Ukrajině a v roce 2010 v Srbsku. Na hraničních přechodech mezi schengenem a neschengenem jsou vždy mnohahodinové zácpy a to i pro nás, kteří do žádné z těchto zemí nepotřebujeme vízum.

Jasně, za těch pětadvacet let jsme (my starší) už skoro všude byli a spousta lidí ani nikam do zahraničí nejezdí, nebo jezdí pořád na stejné místo do Chorvatska nebo do Rakouska, s tím se nedá nic dělat. Ti lidé, co bydlí kousek od hranic, jezdí kousek „přes čáru“ velmi často, většinou na nákupy nebo i na výlety. Zapomněli jsme na to, jaké to je, když vás váš stát drží doma za plotem, abyste mu neutekli a abyste neviděli, jak to vypadá jinde a nezachtělo se vám tamní život zažít na vlastní kůži.

Skoro každý si dnes myslí, že ví, jak se žije v jiných zemích. Televize s filmy z celého světa a mobilní internet je už dnes i v tropické Africe. V Rusku nebo v Turecku, o Číně nemluvě, se vlády snaží informace lidem přefiltrovat a vzhledem k nadprůměrné ovlivnitelnosti jejich národů se jim to daří lépe, než v některých jiných zemích. Ani v ostatních zemích neukazuje televize nebo internet celou pravdu a nikdo nemá čas veškeré informace ověřovat a analyzovat, ale možnost vyjet ze své země a ověřit si aspoň něco na vlastní oči a kůži je k nezaplacení.

Před dvěma týdny jsem byla ve Františkových Lázních. Tyto slavné lázně jsou jen několik kilometrů vzdálené od hranic dvou německých zemí, Saska a Bavorska a před pětadvaceti lety tu byla hranice dvou německých států. Hranice tehdy probíhaly někde u městečka Hranice, které jsem ještě nikdy nenavštívila. Loni byla otevřena železniční trať z Bavorska přes Cheb, Františkovy Lázně a Aš do Bavorska. Po pětašedesáti letech se tak znovu otevřelo propojení železnice mezi Aší a Selbem, zrušené poté, co 11. září 1951 pomocí vlaku prchlo tudy několik lidí na Západ. V Aši v létě roku 1945 viděl můj otec poprvé americké vojáky, kteří ve městě byli už od 20. dubna. Celý život potom obdivoval jejich urostlé postavy, technické vybavení a jídlo. Bohužel, potom už je v Čechách nikdy vidět nemohl, jeho starší bratr za nimi po únoru 1948 odjel do Idar-Obersteinu a už se nikdy nevrátil.

Vlakem dnes jezdí turisté, návštěvníci lázní, přeshraniční pracovníci i místní obyvatel.  Podobný vlak jezdí i z města Zwickau v Sasku do Chebu. Když jsem před lety byla ve Františkových Lázních poprvé, bylo to tam jako na konci světa. Dnes tam z Ostravy přes Prahu jezdí pendolino a přes hranice jezdí barevné vláčky Deutsche Bahn. Opravdu bych nerada, aby se hranice zavřely, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Protože svoboda pohybu je nutná. Když se zavřeme ve svém malém světě, brzy se taky zmenšíme a televize ani „chytrá síť“ nás rozhodně nezachrání.