Dva roky mě psaní blogů bavilo, popisovala jsem svoje cesty minulé i aktuální, hledala informace i témata, která by aspoň někoho mohla zajímat a skoro nikomu jsem o tom neříkala. I tak se našli lidé, kteří si moje zprávy přečetli (nebo na ně aspoň klikli). Potom jsem nějak ztratila inspiraci i vůli. Chci začít znovu.
DiskobolovéLenka pokorná
Myslím, že i spousta lidí v Řecku, kde jsem byla na dovolené letos koncem srpna, by ráda začala znovu. Možná, že by si rozmysleli vstup do EU, který jim přinesl po roce 1980 spoustu peněz, které si nevydělali. Asi by si nechali drachmu. Museli by pořád pracovat, tak jako to dělali jejich předkové a nemohli by spoléhat na stát, že se o ně postará, což se tam stalo a vždycky je to problém.
Nedávno jsem viděla v televizi rozhovor s Řeky, žijícími u nás. Také tam promítali film s maličkými řeckými dětmi, které přijely vlakem na jižní Moravu. Byly to děti staré tři až čtyři roky, oblečené jako z minulého století. Bylo vidět, že problém nebyla jen občanská válka, ale byla tam i ohromná chudoba. Což teď úplně chápu, když jsem viděla řecké hory, které pokrývají skoro celou zemi. Super hory pro turisty, zvláště tady od nás, ale jinak se tam daří jen ovcím a kozám, i sem tam nějaké kravičky se uživí.
Štěstí je, že Řecko má tak dlouhé pobřeží, spoustu ostrovů v krásném moři, úžasnou starou historii, příjemné pláže a krásné světlo. A pro turisty má i vysoké hory, hluboké soutěsky a horské řeky. Pro Turky má rodný dům Mustafy Kemala, zvaného Attatürk v Soluni. Pro Srby má blízké moře, ke kterému nejezdí žádní Chorvaté. Pro Rusy je tu moře, u kterého se skoro všude dají koupit kožichy nejen z lišky. A pro nás ostatní je tu olivový olej, víno a káva frapé.
No možná to úplně nestačí ke přežití země s deseti miliony obyvatel. Ale kdo jsem já, abych druhým radila...Zvláště lidem ze země obchodníků a námořníků...Ti Řekové, kteří přišli k nám, jako chudé děti, ten těžký začátek také zvládli. Snad to zvládnou i ti, co u nás nikdy nebyli...
