S tímhle heslem všude ve veřejném prostoru jsem vyrostla. Tehdy se dalo relativně volně cestovat jenom po Československu a kupodivu také po Východním Německu, které leželo od nás na západ.
Cestování na východ bylo problematičtější. Asi to bylo proto, abychom naše východní bratry nenakazili více méně „západní“ kulturou, která u nás ve starší generaci (generace mých rodičů a prarodičů) přežívala a částečně se předávala i mladším generacím. Na Západě, hlavně v Západním Německu, se v té době měli dobře, opravovali, co bylo za Války jejich vinou rozbito a měli pocit, že všechno bude už jenom lepší.
Potom přišla Globalizace. Lidí na Zemi přibývalo a nikdo už neměl čas na drobnou práci. Výroba se postupně předávala do Číny a zbytku Asie a práce pro obyčejné lidi v Evropě ubývalo. Slýchali jsme, že se musíme přeorientovat na služby, ale obávám se, že tolik kadeřníků nebude potřeba. Spousta lidí nemůže sehnat práci (nejen zaměstnání), která by je uspokojovala a zároveň by je uživila. Většina těch lidí netrpí hlady, protože státy si mohou půjčit na to, aby jim daly podporu, ze které mohou žít.
Ale smysluplnou práci stát lidem dát nemůže. To nefungovalo ani u nás za komunistů. Nedávno v televizi dávali „film pro pamětníky“ s francouzskou skupinou Les Charlots, která se jmenuje Velký bazar. Je o tom, jak malé francouzské obchody ničí velké globalizované hypermarkety. Film je z roku 1973 a je to více méně komedie. Dodnes nějaké malé obchody ve Francii zůstaly, ale jsou hlavně v turistických centrech a drží se hlavně díky turistickému ruchu a taky asi kvůli tomu, že spousta lidí nakupuje impulsivně prostě jen proto, že může a ne že by něco potřebovala. Věci se rychle vyrábějí, rychle nakupují a rychle vyhazují, v horším případě někde hromadí (například v oceánech, řekách a v našich organismech).
Polovina lidí (ta mladší) ještě doufá, že má šanci, ta druhá (starší, případně s menší možností se reálně uplatnit), pokud dostane příležitost, požaduje radikální změnu nebo pokud možno návrat do doby, kdy „bylo lépe“. V Evropě to vidíme všude, v Rakousku a u nás při volbě prezidentů, ve Velké Británii při výběru „Brexit nebo EU“, jinde to zatím není tak markantní, ale to je jen příležitostí se vyslovit. A v USA je to taky tak. Zajímalo by mě, co si o tom myslí Trumpova českoamerická dcera Ivanka a její bratři, kteří jsou generace těch, co ještě „mají šanci“.
Ve Francii lidé masově protestují proti změně zákoníku práce, který čím víc má stran a čím víc je socialistický, tím větší je nezaměstnanost a všichni chtějí pracovat pokud možno pro stát a nejít do žádného rizika. Snaha vlády o změnu, která by dala zaměstnavatelům nějaká práva, vyvolává už dlouho odpor. Ten vede mimo jiné francouzská Komunistická unie (trockisté) a její tiskovina Lutte ouvriére (Dělnický boj) a Lutte de classe (třídní boj). V komunismu bude lépe, říkali nám v dobách mého mládí. Ale perpetuum mobile zatím tak úplně nefunguje.
Představitelům Evropské Unie (aspoň některým) by mohlo časem dojít, že rychlé odstranění Velké Británie, která je očividně na tom v rozdělení společnosti zhruba stejně jako jiné země, jenom se to tam teď jednoznačně ukázalo, už nepomůže. Proto pan Juncker tak trvá na rychlém odchodu Británie z EU – aby se ostatní nenakazili a nebo to na ně aspoň neprasklo. Ale ono to praskne. A bude potřeba vymyslet něco nového, ale to 99% úředníků nedokáže (viděla jsem dnes v televizi mluvit paní Jourovou, ale i jiné naše vládní i opoziční úředníky…)
Ve Francii ve městě Perigeux Galové, předkové dnešních Francouzů, před dvěma tisíci let postavili po římském vzoru obrovský chrám své bohyni Vesunně. Zbyla z něj část vnitřního prostoru a vykopávky vedle ležící vily. Ve městě dnes agitují trockističtí komunisté proti novému zákoníku práce. Ve městě Bordeaux se uplatňuje římské pravidlo „chléb a hry“ při mistrovství světa ve fotbale. Anglie ten den zrovna porazila Wales, ale fanoušci na videu oslavují první gól, který dal Wales...
https://youtu.be/hyKQdRgHu0U
