Zakarpatská Ukrajina, nebo z našeho pohledu spíše Podkarpatská Rus, patří k oblastem, jejichž jediná šance je žít z turistického ruchu. Ukrajina žádné jiné hory nemá, ale bohužel větší města jsou daleko. Pro Čecha, zvyklého, že do nejbližších hor to má maximálně dvě hodiny autem nebo autobusem, to určitě nikdy nebude místo na každoroční dovolenou a Ukrajinci si na dovolenou v horách musí teprve zvykat.
BikeřiLenka Pokorná
Hory jsou to krásné a rozlehlé a asi nikdy nebudou tak frekventované turisty, jako jsou hory západně od slovenských hranic. Pěší turistika je dnes ještě provozovaná u nás, v Rakousku a v Německu, ale jinde letí spíš adrenalinové zábavy. Tak i na zakarpatských poloninách místní situovaní občané pěstují paragliding a downhill mountain biking. Lanovka na kopec Gemla slouží převážně rusky mluvícím návštěvníkům v sandálkách, adrenalinovým sportovcům s drahým vybavením, sběračům borůvek a českým pěším turistům. Na vrcholu hor chybí to, na co jsme my Pražáci, zvyklí od mala, tedy různé chaty a osvěžovny co pár kilometrů. Nejsou tu restaurace s palačinkami, párky, grogem a pivem. Není tu horská služba, která by nás dopravila do údolí, když přeceníme své síly.
Jsou tu obrovské plantáže borůvek a brusinek, které by přivedly do transu moji tetu Jelínkovou z Berouna, dědovu sestru a zanícenu sběračku. Když jsme byli děti, každý rok od tety přišla krabice plná brusinek, které potom babička zavařovala, abychom měli ke svíčkové. Rusíni teď borůvky a brusinky prodávají u vodopádu Šipot turistům. (Vždycky jsem si myslela, že brusinky se čerstvé nedají jíst a ani tentokrát jsem to nevyzkoušela.)
Romantici a staromilci by si samozřejmě přáli, aby Podkarpatská Rus (a nejenom ona) zůstala zakonzervovaná ve stavu, v jakém byla před sto lety. Ale s tím je konec.
