Parma je ryba, pro mě něco jako větší pstruh, a její maso dle Wikipedie není příliš kvalitní. Prý je obtížné ji ulovit, protože je bojovná, takže je mezi rybáři oblíbená. Parma je ale také historické město v italském kraji Emilia Romagna, známé v celém světě především parmskou šunkou a parmezánem. Aqua di Parma je vůně, pocházející z roku 1916.
Giuseppe Stuard
Parma, staré historické město s katedrálou a baptisteriem ze 12. století, má památky světové úrovně i pozoruhodné soukromé sbírky, jako je Pinacoteca Stuard, umístěná v benediktinském klášteře San Paolo. Soukromé sbírky jsou vždy zajímavější, než státní galerie. Podle typu sběratele mají buď hodnotnější předměty, což platí například pro Atény, nebo jsou předměty, hlavně obrazy méně kvalitní, ale zato tu člověk může vidět věci, které nejsou k vidění až tak často, jako například losovací osudí ze středověku, sice vyrobené ze dřeva, ale zato velmi podobné tomu, které si já pamatuji třeba ze slosování hry Mates ze sedmdesátých let, které je právě v soukromé sbírce, věnované městu panem Giuseppe Stuardem. Zaujaly mě také obrázky života v Neapoli v 18. století. I dnes jsou obrazy i fotografie, které ukazují idylický život oblíbené. Víme, že idyla trvá jen menší část života, ale díky za ni!
I v Parmě pršelo. Nenavštívili jsme Kartouzu Parmskou, ale čajovna hned proti Pinacotece byla v bouřce také příjemná. I když čajovna není pro Itálii typická, asi se už také začíná prosazovat, ale kromě čaje Vám tu nabídnou i kávu nebo čokoládu.
A jedna dobrá zpráva. I když i v Parmě přibývá lidí z jiných zemí a kontinentů, praví Italové jako z filmů Nové vlny ještě žijí.
