Pár kilometrů od Valtic jsou Dolní Věstonice, kde se našla soška nejkrásnější ženy pravěku, mojí oblíbené Věstonické Venuše. Tehdy se na Pálavě, Mikulovsku ani Valticku ještě nepěstovalo víno. Táhli tudy mamuti a tehdejší lidé ještě nic nepěstovali. Dnes se mamuti nacházejí již jen sporadicky v sibiřské přírodní lednici (naposledy byl nalezen mamut Žeňa před pár týdny) a ve Valticích a v okolí jsou všude vinice. Našim předkům se podařilo mamuty vyhubit (to je tedy moje teorie, zatím nepublikovaná a tím tedy vědci ještě nepotvrzená), a ani vinohrady se v Evropě už nerozšiřují (zakázáno EU). Nicméně na obou stranách jihomoravsko-dolnorakouské hranice je jich dost.
OdpočinekLenka Pokorná
Není jich tolik, aby mohly konkurovat vínu vyrobenému v jižních částech Ameriky, tak se Evropané musí snažit svůj produkt prodat jinak. Kolem vinných keřů se vinou cyklo- i pěší stezky, ve sklípcích se prodává víno s individuální historií, spousta kulturních památek, včetně těch které chrání UNESCO, vytváří různé programy pro přilákání turistů, kteří by přinášeli místním obyvatelům peníze.
Na rakouské straně se začínají učit česky. Pán v pokladně zříceniny hradu Falkenstein už mluví docela hezky a trochu ho rozčiluje, když na něj turisté z Česka mluví německy. Protože proto se přece česky neučil, aby tu znalost ani nevyužil. Falkenstein je krásná vesnička a otevření hranic jí rozhodně pomohlo. Češi hrady milují a jsou ochotni k nim chodit i pěšky. I když Falkenstein je zřícenina, ze které byla většina stavebního materiálu v minulých stoletích recyklována obyvateli v údolí ležící vesničky stejného jména, zbytky sklepení jsou využity pro muzeum Novokřtěnců, kteří přišli na Moravu (na panství Liechtenštejnů – prý jich tu bylo v roce 1527 dvanáct tisíc) v 16. století ze Švýcarska a Jižního Tyrolska, odtud byli vyhnáni kardinálem Dietrichštejnem v roce 1622 na Slovensko a do Dolních Rakous a později do Transylvánie a dále do Ruska. A koncem 19. století se všichni nalodili na zámořské lodě a odjeli do Ameriky. A tam se oblékají jako v 19. století, mluví Hutterisch, neboli starou němčinou, pracují v zemědělství a provozují řemesla jako jejich předkové.
Z dob spolužití se Slováky známe slovenské slovo hutoriť, které spisovně zní „hovoriť“. Teprve teď mě napadlo, že to asi původně neznamenalo „mluvit, například slovensky“ ale „mluvit jako Hutterita“. Takže i když na moravsko-rakouském pomezí žili Novokřťenci jenom několik desítek let, zanechali tu spoustu stop: habánskou keramiku, víno z habánských sklepů.... Ale co nám bohužel, aspoň na Moravě nezůstalo, jsou habánské zvonky na plašení ptactva z vinic. Tady se ptáci plaší střelbou, prý hlavně z plynových děl, (dle internetového prodejce dá takové dělo 100 až 120 dB), ale viděli jsme i zastřelené špačky. V Rakousku jsem nic takového neslyšela, je to opravdu otravné a myslím, že naši vinaři by si měli vzpomenout na své bývalé spoluobyvatele a nainstalovat zvonky, nebo něco jiného méně otravného než je střelba. Člověku, který špačky plaší, se prý říká „hutař“. To kdyby Hutterité v Americe věděli.........
