Mešity - fotoblog

Slovo „bůh“ je příbuzné slovům bohatý a zboží. Stejné příbuzné jsou tyto významy i v jiných jazycích. Bůh je prostě ten, kdo má (a může tedy dát…).

A aby pořád měl a mohl neustále rozdávat a protože nevyčerpatelné zdroje nejsou, musí bůh to, co na jedné straně vydá, zase na druhé straně vybrat.

Tak to je, i když někteří lidé si myslí, že Bůh, nebo Stát, případně v některých dobách církev nebo Samospasitelná Strana, mají někde nějaký pramen, který nevysychá a z kterého prýští stálý proud bohatství. Bůh bydlí v chrámu nebo do něj aspoň v nějaké formě pravidelně dochází a sděluje lidem, kteří se tam shromáždí, svoje požadavky, které je nutno splnit, aby mohli dostat kousek z božího dostatku.

Požadavky se liší podle druhu boha, v některých krajích jsou poměrně nenáročné a zahrnují třeba jenom občasné poskytnutí kvalitní stravy, jinde zahrnují pravidla slušného chování (hlavně tam, kde je lidí už tolik, že bez pravidel a jejich dostatečného dodržování by se většinou vyvraždili) a někde se detailně upravuje průběh celého života, včetně oblečení a stravy „lidu božího“.

Liší se také prostory, kde je s bohem možno mluvit a to především v souvislosti s klimatem krajů, kde je původ onoho hlavního držitele bohatství. Tak vznikly egyptské chrámy, chránící před sluncem, křesťanské kostely, chránící hlavně před deštěm, ale i před zimou a také mešity, chránící před sluncem i před chladným počasím, i židovské modlitebny. Křesťanské chrámy, synagogy i mešity chránily také místní lidi před lidmi příchozími, kteří nebyli domácím přátelsky nakloněni a také se tu školili lidé, aby si dokázali přečíst svatou knihu. Chápat nejen posvátné texty už se mohli naučit jen vybraní jedinci ve speciálních školách.

Před vstupem do mešity, na rozdíl od ostatních božích prostorů, se požaduje tělesná očista, což vzhledem k původnímu umístění mešit v pouštních oblastech, kde návštěvníci byli obvykle zaprášení, má svůj smysl. Omýt si nohy a obličej pod tekoucí vodou bylo v tom suchém vedru určitě příjemné, přičemž jinde takové možnosti nebyly. Všichni tehdy v Arábii chodili v sandálech a na podlaze v mešitě jsou dodnes koberce, tak jako ve stanech beduínů.

Většina mešit na mých fotkách pochází ze středověku a z Turecka. Některé vznikly i z prastarých křesťanských kostelů, které by jinak už dávno spadly, protože křesťanů je teď  v Turecku velmi málo.