V Severním Irsku, takto součásti Království Velké Británie (a Severního Irska), byl v pondělí 6. května nepracovní den, zvaný „Bankovní prázdniny“. Tento den, první pondělí v květnu, lidé v Belfastu sice nemusí do práce, ale místo toho zřejmě chodí běhat maraton.
TitanicLenka Pokorná
Těch, kteří mohou běhat takovou vzdálenost zase až tak moc není, a tak tady mají i trasy pro lidi, kteří běhají hůř, tedy tři míle „zábavný běh“, pro turisty je tu pěší chůze na 9 mil a pro kolegy a přátele štafety. Určitě se tu celé akce účastní velké množství lidí, na počet obyvatel Belfastu, což je asi tak něco mezi 280 a 500 tisíci, podle toho, co do města zahrneme. Ale i když letošní závod vyhrál Keňan Kipsang, který byl v Praze na půlmaratonu třetí a druhá v ženské kategorii byla Helen Cherono, která v dubnu v Praze vyhrála, celkový počet černých běžců v Belfastu byl asi tak 3 a ani jiných zahraničních běžců neběhá v Belfastu tolik, jako v Praze.
Možná je to proto, že Belfast nemá ve světě takovou pověst jako Praha, tedy pověst města, kde je klid, jen jednou za čas vyběhnou lidé do ulic, ať už předstírat, že dělají revoluci, nebo stát frontu na maso nebo nové knihy, nebo podívat se, jak jiní běží maraton. Nikdo tu nepokládá bomby a za svobodu se bojuje, jenom když to máme celkem jisté. Takové to v Belfastu asi nikdy nebylo.
Město vzniklo jako následek bramborového hladomoru ve 40. letech devatenáctého století a stalo se z něj rychle průmyslové město s továrnami na zpracování lnu, výrobu textilních strojů a stavbu lodí. Aby se co nejvíc Irů, kteří se všichni v Irsku nemohli uživit, mohlo vystěhovat do Ameriky, začali koncem 19. století stavět v Belfastu ty největší zámořské lodě, z nichž jednou byl Titanic.
Od roku 1886 je město rozdělené na protestantskou (privilegovanou) část a na část katolickou, které jsou od roku 1969 od sebe oddělené vysokou zdí, podobnou Berlínské zdi, ve které jsou sice průchody, které se v posledních letech na noc nezavírají, ale nebylo to tak vždycky. Zvlášť v letech, kdy průmysl v severním Irsku definitivně končil, což bylo právě v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, nastaly v Belfastu „Potíže“.
Loďařství Harland a Wolff, které postavilo Titanic, bylo ve své době největší na světě. Lodě už tu nestaví, ale na místě, kde se lodě stavěly, stojí docela nové muzeum Titanicu, otevřené ke stému výročí jeho dokončení a potopení. O potopení víme hodně, ale tady ukazují, proč a jak se taková loď stavěla, kolik Irů pracovala v loděnicích, jak výstavba a plavba dávala práci skoro celému městu. A ještě těm, kteří si mysleli, že mají štěstí, umožnila se nalodit na první plavbu do USA. Někteří měli to štěstí, že tam dojeli, žádný ale na palubě v Belfastu postaveného Titanicu.
Dnes má Belfast štěstí, že tu Titanic postavili, protože katastrofy přitahují víc turistů, než povedená díla. Katastrofa se dotkla živých lidí, kteří při ní umírali, nebo měli to štěstí, že ji přežili. Irsko zažilo mnoho větších katastrof, ale žádnou z nich není možno tak barvitě ztvárnit, jako právě námořní katastrofu v ledovém moři.
