V dobách dávno minulých, ještě asi před dvacetipěti lety bývalo v Praze – Hloubětíně koupaliště. Bylo opravdu velké a přesto v létě, když nastala vedra, bývalo tu plno, jak se říká, hlava na hlavě. Chodili tam nejen místní obyvatelé, ale nepochybně i mnoho přespolních, kteří přijížděli tramvajemi, autobusy a dokonce i auty. Od konečné tramvaje bylo k pokladně jen asi dvěstě metrů. Bazény, postavené kolem roku 1960, byly opravdu velké, takže se na nich dalo jezdit i na matračkách a louky na ležení byly ohromné, s výhledem na Hloubětínský zámeček, kostel a desetipatrové domy sídliště.
Hořejší rybník kolem roku 1950
Hlavně odpoledne bylo hluk z koupaliště slyšet až do poloviny Hloubětína. Večer jsme slýchali žáby, kterých muselo na bažinatých loukách žít desítky. Koncem osmdesátých let bylo postaveno propojení Kbelské ulice s Průmyslovou, zregulována Rokytka a zrušeno koupaliště. Sice se začalo stavět nové, ale to nikdy nebylo dokončeno a dnes se na jeho místě staví nové „sídliště“.
Rybník Hořejšák, kam se odjakživa chodil koupat můj děda (a před postavením koupaliště asi spousta okolních obyvatel), je vypuštěný. Má se s pomocí investora sousední bytové výstavby „revitalizovat“. Na místě bývalého koupaliště se mají udělat nové rybníčky a park, ale lidé chtiví koupání v přírodním koupališti v Hloubětíně a okolí už skoro 25 let nemají šanci. Krytý bazén je o prázdninách zavřený a nový venkovní bazének moc lidí nepřitáhne.
Pravda je, že jsem po celou dobu života bydlela kousek od koupaliště, na které vzpomínám. A několikrát jsem tam i byla. Ale opravdu jenom několikrát. Z jedné té návštěvy kupodivu zůstaly fotky. I když jsou černobílé, to horko je z nich přímo cítit. Takoví jsme byli.
