Dnes v noci zahájili Evropané bombardování Libye. Libye je jedna ze zemí Středomoří, oblasti, ve které se díky moři a plavbě po něm šířila kultura, která vznikala v úrodnějších oblastech, jako byla Mezopotámie nebo Egypt. V Libyi jsem na rozdíl od některých mých bývalých kolegů nikdy nebyla a nevím, jestli tuto zemi bude možno bez většího nebezpečí možno v nejbližších letech navštívit.
Večer v AsuánuLenka Pokorná
Ale i Libye, která ještě nedávno patřila k nejbohatším zemím, protože není dnes většího bohatství, než je ropa, se teď nepochybně změní. Netušíme ale jak, protože bombardování, které tam teď probíhá ze strany evropských zemí a USA, může vyvolat různé reakce. Libye je velká země s malým počtem obyvatel, většina země je neobyvatelná, pokrytá pouští, lidé tu nemají ani tu malou jistotu jako v Egyptě, že země je kromě ropy schopná něco vyprodukovat, nikdy nebudou cílem cest milionů turistů.
Jestli je správná teorie vzniku egyptské civilizace, kterou jsem nedávno zaslechla, totiž že ta vznikla právě v důsledku klimatických změn, které vyhnaly obyvatele dnešní Sahary a nutily je jít na východ až k Nilu, kde se zastavili, protože to bylo jediné místo k životu, ale bylo jich tam tolik, že bylo nutno nastolit stát, aby předtím neorganizované miliony lidí bylo možno uspořádat tak, aby se sami nevyvraždili, i potomci bývalých obyvatel Libye dnes žijí ve velké většině v Egyptě. Jen někteří Berberové, jejichž potomkem je zřejmě Muammar Kaddáfí, zůstali kočovat po poušti i se svými stany. Říše na území Libye zakládali cizinci, jako Féničané, zakladatelé Kartága i Tripoli, Řekové, zakladatelé Kyrenaiky, Ptolemaiovci z Egypta. Důležitá byla Libye i pro Římany, po kterých zůstaly ruiny města Leptis Magna. A v sedmém století přišli Arabové, také potomci beduínů, dobývat Středomoří pro Alláha.
Až ve dvacátém století se Libye stala italskou kolonií a nezávislým královstvím v roce 1952. Zájmy tu měla i Francie a Velká Británie, státy, které se teď především účastní letů na Libyi. Ale potom v roce 1959 byla nalezena ropa. V roce 1969 se objevil libyjský Castro – Muammar Kaddáfí.
V roce 1983 uzavřeli představitelé Československé socialistické republiky a libyjské arabské lidové socialistické džamahírie Gustáv Husák a Muammar Kaddáfí Smlouvu o přátelství a spolupráci. Do Libye jsme dodávali technologické celky na úpravu ropy i vody a možná i výbušniny, například semtex. Ještě po roce 1990 pokračovaly stavby, dohodnuté nebo zahájené před listopadem 1989, i když po atentátu na letadlo společnosti PanAm v roce 1988 byla vyhlášena obchodní blokáda Libye. Pamatuji si, že když jsem po roce 1991 pracovala ve stavební společnosti, která historicky zajišťovala dodávky staveb do zahraničí, tak kolega, který měl takovouto stavbu na starosti cestoval do Tripolisu opravdu dobrodružně. Protože tam nelétala žádná letadla, letěl do Tunisu, tam si vzal taxi a nechal se převést přes hranice. V Libyi kontroloval stavby a stejnou cestou se vracel zase zpět.
Po skončení blokády začali všichni s Kaddáfího zemí čile obchodovat. Jeho beduínský stan stál v mnoha důležitých evropských zahradách. Ale letos, v roce 2011, který začíná jako rok boje proti starým diktátorům v Severní Africe a ostatních arabských zemích, si možná bude Kaddáfí muset svůj stan sbalit, naložit ho na několik svých zbylých velbloudů, sednout na svého arabského koně a vyrazit po starých beduínských stezkách. Aspoň to přeji všem těm mladým mužům a ženám, kteří také chtějí zkusit, jaké to je, nemít někde velkého strýčka, který se o vás stará, i když nechcete.
Tak jak to zkoušejí v Egyptě. I když zatím nevíme, jak to v Egyptě dopadne. A možná, že v následujících letech tam nebudou pokračovat vykopávky staroegyptských památek ani zahraničními ani domácími archeology. Protože pro místní obyvatele jsou vykopávky v obydlených místech jenom problém, který jim zabírá jejich půdu, jejich zemi. A pravda je, že ochrana památek nemůže být pro lidi prioritou, když jsou velmi chudí, a i když nehladovějí, jejich cílem je uživit se a pokud možno mít se dobře. Za to bojovali, ne za to, aby je čeští nebo jiní egyptologové nutili hrabat se v horku v zemi a potom jim zaplatili pár liber, když v zemi jsou poklady, za které by někdo dal tisíce, že?
Chápu i to, že když si nynější obyvatelé vesnice Abúsír na té zemi, kde jsou stará egyptská pohřebiště, chtějí postavit hřbitov pro své mrtvé. Vždyť ti to potřebují a na té zemi by stejně nic nerostlo. A pokrok se nedá zastavit. Mám zážitek z cesty do Egypta, kde jsme se v roce 2008 stavovali v malém muzeu ve městě jižně od Káhiry, kam v posledních letech skoro žádní turisté nejezdili. Muzeum bylo malé a jen opravdoví nadšenci tam zůstávali déle, když už většina z nás ostatních méně specializovaných účastníků čekala venku na živé ulici. Bylo po poledni kdy místní děti chodily ze školy. Viděli cizince stojící před muzeem a protože na rozdíl od jiných lokalit nebyly na turisty zvyklé, nezačaly žebrat o peníze nebo propisovačky, ale chtěly si s námi povídat. Ptaly se anglicky jak se jmenujeme a říkaly nám svá jména ...a přišla naše věrná turistická policie a začala na ně křičet – arabsky nerozumím, ale asi to bylo něco ve smyslu, ať nás nechají na pokoji. Dost mě to vyděsilo, zdálo se mi, že v dětech, které jsou od přírody přátelské, vychovávají odpor k cizincům. To opravdu může být problém.
Ale já bych se opravdu moc chtěla ještě aspoň jednou podívat do Egypta, tam, kde žila moje první láska, faron Tutanchamon a kde dnes ve vesničce El Amarna žijí chudé děti s oslíky. A ráda bych viděla i památky u Libyjského moře a třeba i berberské vesnice u Sahary. V programu zájezdu by mohla být i návštěva beduínského ležení rodiny Mammara Kaddáfího. Snad se toho ještě dožiji.
