Ještě jednou o Bruselu a taky o Šmoulech

Šmoulové jsou malí modří skřítkové, které vymyslel belgický kreslíř Peyo v roce 1958. Tento kreslíř se narodil v Scharbeeku, části Bruselu, kde v posledních dnech zasahuje belgická policie.

Šmoulové se v originále jmenují Schtroumpfs. Nevím, jak se to správně vyslovuje – asi „štrumpf“. Šmoulové jsou šmolkově modří, na hlavě mají bílou punčochovitou čepičku a na nožičkách bílé punčocháčky. Je jich asi 100 a z toho jen Šmoulinka je ženského pohlaví. Když na to přijde, řídí všechny Taťka Šmoula, jinak si ale každý z nich ve své houbovité chaloupce i mimo ni dělá co chce a pokud Taťka není doma, dohadují se Šmoulové, kdo je šéf.

Ferda Mravenec je takový český Taťka Šmoula. Ten ovšem nežije se stovkou stejných mužíčků, ale s hmyzem všeho druhu, přičemž Ferda je z nich nejpracovitější, ale i ti ostatní se také činí. Ferda vznikl už v roce 1933, ale nikdy se nestal světově proslulým.

To modří kluci z Bruselu světoznámí jsou. I když jejich autor už nežije, natáčí se o nich filmy a seriály. Vytvořit animovaný příběh o stovce identických panáčků je jednodušší, než řešit problémy postav, které jsou každá jiná.

Belgičané mají ještě jeden slavný komiks a to je seriál o Tintinovi, dobrodruhovi z Belgie, který je ještě starší, než Ferda, ale je to člověk (a má psa). Hergé, autor Tintina, se také narodil v jedné ze čtvrtí Bruselu, v Etterbeeku (dosud žádné informace o teroristech v této čtvrti, ale zato je hned vedle Evropských institucí a kousek od stanice metra Maelbeek). Tintin od roku 1929 cestoval po světě se svým foxteriérem (byl v Sovětském Svazu, v (belgickém) Kongu, v Americe a v Orientu a dokonce i v zemi krále Otakara.

V centru Bruselu, kousek od starých paneláků, ve kterých také bydlí přistěhovalci (kteří rozhodně nepracují v orgánech Evropské unie), je muzeum komiksu, který je zřejmě uměním historicky Belgičanům nejbližším. Vždyť v Královském muzeu krásných umění visí spousta obrazů od předchůdců tvůrců komiksů, malířů rodu Brueghelů, kteří se sice nenarodili přímo v Bruselu, ale působili v Antverpách (asi 50 kilometrů odtud), ale třeba i Hieronyma Bosche.

Já tedy určitě nejsem znalec komiksu, ale v tom muzeu jsem loni 10. května byla. Obrázky, doplněné jednoduchým textem, do kterých se dnes převádí kde co, jsou zjednodušeným a zrychleným zobrazením světa. Zvlášť ty staré „komiksy“ (ne jen Breughela,) opravdu miluji, ale i na ně si člověk musí najít dost času, aby je pochopil.

Obávám se, že čas (na cokoliv, ale hlavně na přemýšlení) je to, co nám chybí. A mnoho lidí, kteří by teoreticky ten čas měli, nemají v dětství nikoho, kdo by je k přemýšlení vedl. To se nepochybně týká i těch Bruselanů, nechvalně známých přípravou či provedením atentátů v Paříži nebo ve svém rodném městě. Rodiče takových dětí tu kulturu neznají a školy nestíhají. Zvláště v zemi, kde jsou všichni považováni za stejné (jako ti Šmoulové). Ale všichni stejní rozhodně nejsme.