No asi stejně jako Pražákům, tedy různě. Kdysi jsem znala jednoho Londýňana, ale dnes si nevybavuji, jak se jmenoval. Snad bych ještě našla dopisy, které jsme si psali. Bylo to krátce po roce 1989. Tehdy začala vycházet Annonce a v ní mimo jiné inzeráty k dopisování. My jme byli ze školních let zvyklí dopisovat si v cizích jazycích se svými vrstevníky ze zemí socialistického tábora, převážně tedy ze Sovětského svazu, v mém případě i z Německé demokratické republiky. Nikdy nám to samozřejmě moc dlouho nevydrželo. Dva tři dopisy tam a zase zpátky, z Ruska chodily občas i balíčky s dárky, protože sovětští soudruzi dávání tradičních dárků milovali. Já mám doma ještě panenku se zrzavými vlásky.
Běžkyně na nábřeží LondýnaLenka Pokorná
Takže když jsem v Annonci našla inzerát mého vrstevníka z Londýna, přišlo mi velmi rozumné mu napsat a doufat v odpověď. Což se také stalo. Pár dopisů jsme si vyměnili, určitě pro něj bylo také zajímavé seznámení s člověkem z Východní Evropy. A potom jsem se rozhodla, že pojedu na zájezd do Londýna, tehdy ještě autobusem a trajektem. Napsala jsem o tom svému dopisnímu příteli a po příjezdu do hotelu jsem mu zavolala a sešli jsme se na kávu. Už jsem z dopisů věděla, že má problémy se svou přítelkyní z Malajsie, která propadla hracím automatům a půjčila si na to u banky, potom onemocněla a z nemocenské musela splácet ten nesmyslný úvěr. Věděla jsem, že on jako manažer hotelu byl propuštěn a žije momentálně z podpory. A přesto jsem si, ač zaměstnaná, připadala trochu jako chudá příbuzná.
Dneska už si tak nepřipadám. Ne snad že bych zbohatla. A vůbec nevím, jak se daří mému bývalému dopisovému příteli a jeho partnerce, protože kontakt jsme už ztratili dávno. Za těch dvacet let se ale změnila spousta věcí. Kurs libry a koruny je sice pořád stejný, ale platy u nás dost vzrostly. A hlavně už vím, že všechno má své pro a proti.
V Británii teď přibylo spousta staveb, například bytů, které by přišly drahé i našim největším boháčům, ale spousta lidí dodnes bydlí ve starých a dosti zpustlých domech. Stovky tisíc domácností berou sociální podporu na bydlení a na podporu vlastnictví bytů vymysleli na radnici podporu koupě bytů a domů ve výši 20% kupní ceny na prvních pět let bezúročně (hypotéka bude na těch zbývajících 80%). Městskou půjčku je při prodeji nemovitosti nutno vrátit. Kupní cena za takový podporovaný byt může být nejvýše 600 tisíc liber. Slušné, že? Běžný nový třípokojový byt v Londýně mimo centrum stojí 200 až 300 tisíc liber.
Ale já si nemyslím, že bychom měli Londýňanům závidět. I když mají perfektní halu, kterou umějí využívat, Národní galerii a Britské muzeum se vstupem zadarmo, spoustu krásných historických obchodních domů a pěkné parky v centru města, kam lidé opravdu chodí. Ale Británie má také dlouhou historii, ve které stát i jeho občané hromadili majetek, který si brali v celém světě a vozili domů. Dnes Londýn přitahuje občany mnoha zemí, odkud zmizelo velké bohatství, které už dlouho pomáhá v Británii vyrábět další bohatství.
Protože vrátit ho nelze, stěhují se lidé za ním. V londýnské Národní galerii skončila před týdnem výstava oživlých svatých umělce Michaela Landyho, který se nechal inspirovat malbami svatých z galerie a oživil je. Na té výstavě, kde je možno přimět Svatého Tomáše sahat do rány Ježíše a Svatého Jeronýma tlouci se kamenem do hrudi za účelem potlačení sexuálních nutkání a podobně, jsem potkala školní třídu. Nebyly to malé děti, sedící na zemi před krajinkou s útěkem do Egypta, ale studenti ve věku nejméně 18 let. Bylo jich asi deset, byly oblečeny do velmi kvalitního formálního oblečení a byli všichni, dívky i chlapci, velmi pohlední. A až na jednu dívku byli všichni černí nebo Asijci. Nepochybně se jednalo o nějakou velmi dobrou střední školu, která svým studentům zadala úkol, zpracovat práci o této výstavě. Trochu mě to překvapilo, tedy jejich barva pleti v kombinaci s oblečením. Většinou si spíše představujeme, že tito britští občané (ale třeba to nebyli občané, ale děti diplomatů...) jiné barvy pleti budou chudší. Ale vypadá to, že tady není takový problém se prosadit. Když člověk chce a má na to. Ale většina těch, co běhají v neděli po parcích, je zatím pořád ještě bílá.
